Zanedlouho oslaví osm společných let. Martina Pánková a Honza Kovařík tvoří pár již dlouhé roky, sympatická blondýnka byla plzeňskému záložníkovi oporou při všech jeho fotbalových angažmá. Je spíše tichou fanynkou, zápasy svého milého prožívá především vnitřně.

„Jsem nervózní, ale nekřičím nahlas. Od toho jsou na stadionu jiní,“ směje se vystudovaná zdravotní sestřička, která několikrát týdně jezdí za prací do Fakultní nemocnice v Motole. „Fotbalem se nakazila celá rodina, mezi největší plzeňské fanynky patří moje babička. Už kvůli ní to Honza a s klukama musí k titulu dotáhnout,“ říká s naoko vážnou tváří sedmadvacetiletá slečna při příjemném povídání v Doosan Areně.

Musíme začít obligátní otázkou – jak jste se seznámili?
Honza bydlel s dalšími kamarády v Praze a moje sestra s jedním z nich chodila. Já pak Honzu pozvala na svůj maturitní ples a tam to všechno začalo. Zpětně ani neumím říct, kdo tam vlastně koho sbalil (úsměv).

S Honzou jste začala chodit ještě v juniorských kategoriích. Jak jste se srovnávala s jeho následnými fotbalovými přesuny?
Dokud hrál v Praze na Slávii, nebyl nejmenší problém. Když však odcházel na hostování do Českých Budějovic, studovala jsem ještě v Hradci Králové a nebylo to jednoduché. Neviděli jsme se moc často, ačkoliv jsme se oba snažili naše plány sladit. Ale i když jsme od sebe byli takhle daleko, stále jsem mu fandila. Nemělo cenu na fotbal žárlit. Je to jeho život a to musím respektovat.

Jaká jste fotbalová fanynka? Dokážete dát najevo emoce?
Když se dívám na fotbal v televizi, tak to nevnímám tak intenzivně. Na stadionu se ale nechám strhnout atmosférou. Když Honzu někdo zfauluje, určitě mě to nenechá klidnou. Nejsem z těch, které by křičely a projevovaly emoce naplno, ale jsem pořádně nervózní. Snažím se sledovat maximum zápasů. Pracuji v Praze, takže všechna utkání nestihnu, ale když mám možnost, do Doosan Areny ráda dorazím.

Plzeň se může chlubit pravidelně vyprodaným stadionem. Dokáže vás tato atmosféra vtáhnout?
Samozřejmě, plné tribuny nenechají v klidu nikoho. Předtím v Jablonci chodilo na stadion opravdu málo fanoušků, takže ta změna je obrovská. Jsem většinou na spodní části hlavní tribuny mezi rodinami a přítelkyněmi ostatních hráčů, takže tam máme takový vlastní kotlík.

K profesionálnímu fotbalu neodmyslitelně patří také časté cestování na zápasy, zahraniční soustředění. Jak to snášíte?
Upřímně nejsem moc ráda, když Honza odjíždí. Je to asi přirozené, chtěla bych ho mít u sebe. Nic s tím ale nenadělám a dokážu pochopit, že to ke sportu na této úrovni jednoduše patří. Moc Honzovi přeju, že je pro něj práce zároveň největší vášní a koníčkem.

I vaše práce je časově náročná. Jak se vám daří vaše programy sladit?
Práce ve zdravotnictví funguje standardně na směnný provoz, někdy se tak vidíme málo a někdy víc. Na víkendy to díky pracím nás obou také moc hrát nejde, takže společně strávený čas je hodně nárazový. Ale alespoň jsme si vzácní a pořád se na sebe těšíme (úsměv).


Pokračování rozhovoru s životní partnerkou Jana Kovaříka, které při rozhovoru sekundoval i samotný plzeňský záložník, můžete najít v aktuálním čísle speciálu FCVP!, které vychází už v pátek 19. února. Všichni fanoušci si budou moci zakoupit druhé pokračování unikátního lifestylového časopisu s fotbalovou tematikou už před pátečním ligovým utkáním s Teplicemi u vstupů do Doosan Areny. Více o prodeji magazínu se dozvíte zde.