Šimon Šendera je ve Viktorii Plzeň už čtyři a půl roku a stal se neodmyslitelnou součástí týmu. V rozhovoru nᚠfyzioterapeut mimo jiné popisuje svou každodenní rutinu během soustředění, jak pomáhá hráčům vrátit se po zranění či jak důležitou roli při tom hraje psychika.

Jak dlouho už jsi součástí Viktorie Plzeň a jaká byla tvoje cesta do klubu?

Jsem tu už 4,5 roku. Přišli jsme v polovině sezony ještě za trenéra Guly, kdy se vracel fyzioterapeut Michal Rukavička, a vzal si nás s sebou. Vytvořil se tehdy úplně nový fyziotým. Pamatuju si, že jsme nastupovali 1. 1. 2021 společně s Petrem Bendlem, takže teď jsme právě dokončili pátou sezonu.

Jak vypadá tvoje běžná denní rutina během soustředění ve Westendorfu?

Je to trochu jiné než v Plzni. Máme na kluky víc času, protože jsme spolu prakticky 24 hodin denně. Dopoledne se většinou věnujeme zraněným hráčům a můžeme s nimi pracovat intenzivněji. K dispozici máme i bazén, takže část rehabilitace probíhá tam. Poté se účastníme tréninku a po něm přichází hráči na různé preventivní nebo udržovací procedury. Věnujeme se jim až do pozdních večerních hodin, podle toho, jaký má tým program.

S kolika hráči pracuješ během dne a jak si určuješ priority?

Když počítám i zraněné, tak je to zhruba pět hráčů. Priority si určujeme mezi sebou v týmu a delegujeme si práci podle toho, kdo má akutnější problém. Pokud někdo přijde jen na údržbu a nemá žádné zásadní potíže, můžeme si pořadí upravit tak, aby šli první ti, kteří to opravdu nejnutněji potřebují. Je to podobné jako u doktora – pořadí určuje lékař. Většinou se snažíme vyjít vstříc starším hráčům, kteří tu jsou déle a mají určité postavení. Mladší si zkrátka musí chvíli počkat, to ale je standardní pravidlo a nikdo si nestěžuje. (směje se)

Jaký je nejčastější problém, se kterým za tebou hráči chodí během přípravy?

Nedá se to úplně specifikovat. V přípravě, kdy je tréninková zátěž největší, se objevují různorodé problémy. Velký rozdíl je i v površích hřiš. V Česku jsme trénovali v extrémních vedrech a hřiště byla tvrdší, což zatěžovalo kotníky a kolena. Tady jsou plochy i díky počasí měkčí, takže se častěji ozývají lýtka nebo třeba adduktory. Pro tělo je to zase jiný typ zátěže. Často jde o běžnou svalovou údržbu. Samozřejmě máme i hráče po operacích nebo s chronickými problémy, hlavně v oblasti kloubů. Nedá se říct, že by šlo o jeden konkrétní problém. Každý hráč reaguje jinak a má jiné potřeby.

Jak velkou roli hraje psychika hráčů při návratu po zranění?

Obrovskou. Pro hráče je těžké vypadnout ze zaběhnutého režimu. I když jsme tým a kamarádi, prostředí je vysoce konkurenční a každý chce hrát. Když se někdo zraní, prochází různými psychickými fázemi. Na začátku je většinou zlomený, pak se dostaví zlepšení a hráč má pocit, že by se mohl hned vrátit. V tu chvíli ho ale musíme brzdit. Často to nese těžce a bývá na nás naštvaný, protože má silnou touhu být co nejdřív zpátky na hřišti. Ten moment, kdy musí ještě vydržet, je jeden z nejt잚ích. My se jim snažíme co nejvíc pomoct, ale hlavní část práce je na nich samotných, protože oni se s tím musí poprat.

Takže hodně spolupracujete s kondičními trenéry?

Ano, záleží na fázi návratu. V rané fázi rehabilitace, a už jde o klidový režim nebo první cvičení ve fitku bez zátěže, jsme u toho my. Když je hráč připravený na lehčí trénink na hřišti, začínáme spolupracovat s kondičními trenéry na sestavení programu. Myslím, že jsme na jedné vlně a dobře si důvěřujeme. Stanovíme si krátkodobé cíle a každý den doladíme detaily podle toho, co hráč zvládne a kam ho chceme posunout.

Co všechno si fyzio tým bere na takové soustředění?

Prakticky všechno. Máme skvělé zázemí i možnosti přepravy, takže s sebou bereme kompletní vybavení. Od lehátek a materiálů na tejpování až po veškeré přístroje na terapie. Máme tady doslova celou naši „laboratoř“, abychom mohli hráčům nabídnout co nejlepší péči.