Viktoria přivedla velké jméno. Na západ Čech se vrátil Karel Rada. Finalista z EURA 96 a bývalý trenér ženské reprezentace. Dříve působil v Plzni jako trenér ženských mládežnických kategorií a následně také jako kouč A-týmu žen. Teď se vrací v jiné roli. Stal se manažerem ženského fotbalu.

Pokud se zaměříme na Vás osobně, narodil jste se v Karlových Varech. Jste tedy rodákem ze západu.

Musím to upřesnit, hodně lidí si to plete. Nejsem Karlovarák. Pouze jsem se tam narodil, jinak pocházím ze Stráže u Tachova, kde jsem zároveň začal s fotbalem. Poté jsem byl poslední dva roky v žákovské kategorii v UD Tachov. Tam odtud jsem přešel do Škody Plzeň pod pana Žaloudka, kde jsem strávil čtyři roky v dorostu a rok v mužích.

V Česku jste prošel celou řadou klubů, za zmínku však stojí vaše angažmá v Trabzonsporu a Frankfurtu. Jak na ně vzpomínáte?

V té době to bylo po všech stránkách náročné. V roce 1997 jsem byl myslím první Čech v turecké lize. Jazyková bariéra byla velký problém, jelikož turečtina je úplně jiný jazyk a angličtina v té době nebyla tolik používaná. Zpětně musím říct, že to byly obrovské životní zkušenosti. Pokud hrajete v Česku, pořád máte kousek domů a máte blízké u sebe. V zahraničí jste na všechno sám, a o to je to náročnější.

A Frankfurt?

Je to o hodně blíž, jedná se o sousední zemi. Fungování bylo na profesionální úrovni a všechno běželo. 

Jak dlouho jste strávil v zahraničí?

V obou případech rok a půl. K mé smůle se v obou klubech protočilo velké množství trenérů a bylo strašně těžké, aby si všechno sedlo. I z tohoto důvodu byla tato angažmá náročná.

Pro Vás je v hráčské kariéře největším úspěchem stříbro na EURO 1996.

Bylo to neuvěřitelné. Tohle se nestává každému a je to nádherné. Nikdy jsem se neřadil mezi fotbalisty, kteří byli špílmachři. Všechno jsem si vydřel a šel jsem si za tím. Zpětně je to pro mě o to víc cenné, že jsem mohl s reprezentací dokázat takový úspěch. Pak jsme se dostali na EURO 2000, kde se nám už tolik nedařilo, ale naopak kvalifikací jsme projeli bez ztráty bodů.  

Finále se hrálo ve starém Wembley, kde panovala výborná atmosféra.

Celý ten šampionát měl neskutečnou atmosféru. Zájem a nadšení se samozřejmě stupňuje ve chvíli, kdy se blížíte tomu finále. Hrát před takovou diváckou kulisou je něco neuvěřitelného.

V roce 2008 jste ukončil hráčskou kariéru a o rok později jste začal s trénováním. Co Vás k tomu vedlo?

Po kariéře jsem řekl, že v žádném případě trénovat nebudu. Po půl roce jsem si odpočinul a díky dceři Adéle jsem se dal na trénování, jelikož jsem ji vozil na tréninky. Ona hrála fotbal už ve chvíli, kdy jsem hrál v Teplicích, a poté ji zlákala Viktorka. Trénoval ji můj jmenovec Zdeněk Rada. Na přelomu roku 2008 a 2009 mě oslovil a ptal se, jestli bych nechtěl zkusit udělat trénink. Bavilo mě to a už jsem zůstal u trénování v ženském fotbale.

Postupně jste se propracoval všemi kategoriemi až do A-týmu. Jak dlouho jste vedl ženy Viktorie?

Myslím si, že tři roky. Už když jsem byl u juniorek jsem se začal věnovat i reprezentačním výběrům. Byl jsem také patronem áčkové reprezentace. Poté jsem se posunul do reprezentační sedmnáctky. To jsem dělal během trénování A-týmu ve Viktorce. V roce 2017 mě pak oslovili s nabídkou trénování áčkové reprezentace. 

Zmínil jste sedmnáctkovou reprezentaci. Byli jste prvním českým týmem, který se dostal na mistrovství Evropy.

Řadím to hodně vysoko. Čekalo se na to dlouho a jsem rád, že se nám to v roce 2016 podařilo.

O rok později se EURO odehrálo v západních Čechách, například i v Doosan Areně. Pro rodáka ze západu to musel být skvělý pocit. 

Byl jsem moc rád, že se hrálo tady a dokázali jsme tady mít vysoké návštěvy!

Reprezentační A-tým žen jste vedl od roku 2017 až do konce loňského roku. Vedl jste ho do čtyř kvalifikačních cyklů, a to na mistrovství světa a Evropy. Za zmínku určitě stojí kvalifikace na EURO v roce 2022. Od postupu nás dělil penaltový rozstřel se Švýcarkami.

Byla to těžká porážka. Z možných soupeřů jsme dostali v baráži toho nejtěžšího. Přesto jsme oba zápasy odehráli slušně, byly remízové. Určitě nemůžu nikomu nic vyčítat, jelikož penalty jsou opravdu náročná disciplína.

Nejvíce v paměti máme loňskou baráž s Portugalskem. V Portu jsme remizovali 1:1, byl plný stadion. To musel být velký zážitek.

Bylo tam kolem čtyřiceti tisíc fanoušků. To bylo fantastické.

Co podle Vás chybělo k postupu v domácí odvetě?

V tom dvojzápase byly Portugalky co se týče například držení míče lepší. To jsme ale věděli. Byli jsme připraveni a chtěli jsme udeřit z každé možnosti. To se nám podařilo venku a doma jsme tomu věřili. Bohužel jsme inkasovali takový laciný gól. Tohle si musíme pohlídat. Čekali jsme, že to dotáhneme do prodloužení, ale nepodařilo se nám to.

Hned po baráži s Portugalskem jste oznámil váš konec u reprezentace. Jak na toto období budete vzpomínat?

Jen v dobrém! Bylo to nádherné. Když jsem začal trénovat, tak jsem neměl představu, že se mi něco takového podaří. Strávil jsem tam osm let a je to obrovské obohacení nejen do života, ale i co se týče vnímání fotbalu. Jsou to pro mě úžasné vzpomínky. I když se nám na velké šampionáty nepodařilo postoupit, člověk to musí vzít. Je to fotbal a k němu patří i porážky.

Po osmi letech jste se vrátil zpět do Plzně. Jak se cítíte zpět doma?

Jsem hlavně rád, že se se mnou spojil pan Šádek. Po konci u reprezentace jsme si volali a přišel s touhle nabídkou. Dal mi šanci se vrátit v trochu jiné roli. Dnes už je to manažerská role v ženském úseku.

Popište svou roli a náplň ve Viktorii.

Zaprvé zabezpečení všech týmů. Abychom jim vytvořili dobré podmínky a neustále je zlepšovali. To je primární. Dále také dobré trenérské obsazení, aby všechny kategorie vedli trenéři s požadovaným vzděláním, kteří se i nadále učí a oni sami mohli cítit, že jsou součásti velkého klubu a naplňovalo je to. Chceme, aby se tu hráčkám líbilo, což se opět posunulo i díky nové mládežnické budově. Všichni se pořád máme kam posouvat. Důležité je, že ženský fotbal v tomto klubu má čím dál větší váhu. Z toho mám velkou radost.

Zmínil jste trenéry. Jste spokojený s tím, jak funguje ženský fotbal z pohledu trénování a tréninkového procesu?

Spoustu věcí už jsme naťukli, chceme se zlepšovat. Určitě tady nechci dělat revoluci. Jsem zastánce stálosti a konzistence. Bavím se se všemi trenéry napříč kategoriemi, co bychom mohli posunout a zlepšit.

Na manažerské pozici spolupracujete s Ondřejem Lokajem, což je šéftrenér mládeže dívek. Jak jste si rozdělili pracovní povinnosti?

S hlavními rozhodnutími jsem tu já. Ale více se věnuji A-týmu, B-týmu a komunikaci s juniorkou. Ondra má zase na starosti týmy od juniorky dolů, jakožto šéftrenér mládeže. Hodně spolu komunikujeme a řešíme právě všechny věci.

Kam směřuje ženský fotbal v Plzni?

Musíme říct, že celá nejvyšší soutěž není profesionální, včetně nás. Profesionální jsou pouze pražská S a rozdíl mezi nimi a zbytkem soutěže je obrovský. Plzeň se posouvá, vytváříme tady co nejlepší podmínky, což je základním předpokladem pro to, abychom se posouvali. 

Sledoval jste v průběhu sezony zápasy Viktorie? Jak byste zhodnotil aktuální ročník?

Viděl jsem téměř všechny zápasy. V zimě nás doplnily další holky a predikoval jsem, že tým bude růst a má velký potenciál. Přišly k nám mladé a šikovné holky, které potřebují hrát. Tým má kam růst a posouvat se. Pokud se nám podaří udržet tým pohromadě, tak má obrovskou perspektivu. 

Čeho byste chtěl v Plzni dosáhnout a máte vytyčené cíle?

Kladu si postupné cíle. Ten prvotní je pro mě stabilizovat kádr A-týmu, přivést třeba ještě nové hráčky a v příští sezoně být v horní čtyřce. Toho bych chtěl teď dosáhnout.