Stal se symbolem nejen plzeňského fotbalu a jeho jméno je často tím prvním, které zazní z úst začínajících žáčků, když se jich zeptáte, kdo je jejich sportovním vzorem. Pavel Horváth se stal osobností, jejíž význam daleko překračuje hranice fotbalových trávníků. Ve středu 22. dubna 2015 oslaví plzeňský fotbalový génius rovnou čtyřicítku.

Před čtyřiceti lety zrodil pražský Břevnov budoucí legendu. V průběhu let působil Horváth ve špičkových klubech české nejvyšší soutěže i věhlasných zahraničních velkoklubech. V roce 2008, když mu bylo třiatřicet, spojil svou kariéru s klubem FC Viktoria Plzeň, v jehož dresu nyní slaví kulaté jubileum. „Někdy ráno nebo večer se cítím na čtyřicet, ale v podstatě pořád jsem v kolektivu mladších a někdy i výrazně mladších lidí, což mi pomáhá. Potěšila mě naše recepční paní Červená, která věděla, že mám narozeniny, ale blahopřála mi osmatřicetinám,“ usmívá se Pavel Horváth. „Co se týče těla, asi bych se na čtyřicet mohl cítit, ale co se týče myšlení a hlavy, tak tam mi čtyřicet určitě není. I když životních zkušeností mám dost, za čtyřicet let jsem toho zažil spoustu a v některých situacích na věci nahlížím jinak, než jak bych se na ně díval před patnácti nebo dvaceti lety,“ dodává.

V posledních týdnech Horvátha sužuje chronické zranění kotníku levé nohy, které ho nepustí na fotbalový trávník. „Před měsícem jsem byl v plném tréninku, by s nějakými komplikacemi, které věk nezadržitelně přináší. Stále jsem ale byl stoprocentně připravený. Teď mám hendikep, který mě poměrně dost limituje a vypadá to, že svou kariéru dojezdím na kole a doplavu. Samozřejmě se mi nechce opouštět šatnu v tomhle stavu, určitě budu při zápasech s týmem a chci být nadále i mezi klukama v kabině,“ má jasno Pavel Horváth. V létě 2015 se jeho fotbalový rytmus změní, z hráčské šatny se přesune na trenérskou lavici. „Pro mě bude tento rok výjimečný díky tomu, že se mi změní život. Před pár dny ukončil kariéru TomᚠVlasák, se kterým jsme měli podobnou životní i sportovní cestu. On skončil sestupem a já věřím, že skončím titulem. Z jeho rozhovoru jsem cítil, že přemýšlíme stejně, je to určitá doba, kdy jsme se profesionálně věnovali sportu. Nᚠživot byl nějak nalajnovaný a teď to prostě končí. Polovinu života jsem věděl, že zítra jdu na trénink a za dva dny hrajeme, takže z tohoto pohledu to pro mě bude asi těžké,“ přemýšlí Horváth, který se v současné době mimo jiného věnuje i studiu potřebnému k získání trenérské profilicence. „V současné době mám nějak naplánovanou budoucnost, ale nedokážu říct, jak dlouho bude spojená s trénováním nebo s prací v klubu. Já osobně budu dělat všechno proto, abych to zvládnul a byl Viktorii dále prospěšný. Znovu opakuji, že nevím, jestli budu dobrý trenér, jestli vystuduji licenci a ani nevím, jestli mě to bude bavit. Je tam zkrátka spoustu otazníků, velký milník v mém životě. A že to přišlo zrovna na mé kulatiny, tak se to asi trochu násobí. Třicítka je pro profesionálního sportovce taková hranice, kdy člověk začíná přemýšlet nad tím, že za chvíli bude končit. Já jsem to posunul o deset let dál, za což jsem moc rád. Řeším podobné problémy, které řeší i ostatní profesionální sportovci, ale řeším je o chvíli později,“ probleskne na Horváthově tváři spokojený úsměv, který jakoby vystihoval naplnění dětského snu mnoha malých kluků.

Jak ale přemýšlel Pavel Horváth před deseti lety? Co se mu honilo hlavou při oslavě třicátých narozenin? „Já byl v té době v Japonsku a vím, že jsem se tam bavil o prodloužení smlouvy. Měl jsem myšlenky na to, že bych tam ukončil kariéru, ale ještě jsem tušil, že bych mohl hrát dál. Byla tu varianta, že bych se vrátil do Jablonce, kde jsem začínal, ale dopadlo to tak, že jsem šel do Sparty. V podstatě na přelomu roku, kdy jsem už vážně přemýšlel o své poslední sezóně, jsem přestoupil do Viktorky. A jsem tu už sedmou sezónu. Já jsem si ve fotbale vždycky něco naplánoval a v podstatě nikdy mi to nevyšlo,“ přemýšlí čtyřicetiletý fotbalista. „To, že jsem si kariéru takhle prodloužil, je fantastické, ale když se bavíme s fyzioterapeuty a s dalšími lidmi, kteří na mě nahlížejí z lékařského hlediska, tak jen kroutí hlavou. To, že jsem to s mými fyzickými proporcemi a chodidly, která jsou opravdu plochá, dotáhl ve vrcholovém sportu až ke čtyřicítce, je možná na nějakou studii,“ směje se Horváth.

Následující věty ale pronáší s kamennou tváří, uvědomuje si totiž, že ukončení aktivní kariéry může přijít dřív než se závěrečným hvizdem posledního mistrovského zápasu. „Jsem už tři týdny zraněný a od doktorů vím, že jsem mimo hru v podstatě už definitivně. Ten kotník je opravdu ve špatném stavu. Budu věřit tomu, že když se nám poštěstí a podaří se získat titul v nějakém předstihu, tak se mi povede dostat se s nějakým obstřikem kotníku do kádru a naposledy si šlápnout na hřiště. Takhle jsem si to vysnil já, ale reálně to je spíše tak, že se na trávník už asi nepodívám. V létě bych stejně skončil a bohužel to asi přijde o nějakou tu chvíli dřív. Moje manželka mi ale říkala, že jsem si už snad svoje odehrál, a má samozřejmě pravdu. Nějaký rok už jedu přesčas, ale jsou to přesčasy příjemné,“ říká Horváth, který se jen těžko brání přicházejícím vzpomínkám a emocím.

Druhou polovinu rozhovoru s viktoriánem století, Pavlem Horváthem, si plzeňští fanoušci budou moci přečíst na stránkách www.fcviktoria.cz v den Horváthových narozenin 22. dubna.