Rychlý útočník, později vynikající obránce, fotbalový sprinter se dožívá 14. srpna sedmdesáti pěti let. V tehdejší plzeňské Škodě působil dlouhých třináct a půl roku.

František Sudík se narodil v roce 1944 ve Všeradicích poblíž Berouna, kde také začínal s fotbalem. Na střední školu chodil v Hořovicích, místní Spartak toho využil a zaregistroval ho. Jako osmnáctiletý přestoupil do Králova Dvora a odtud odešel na vojnu. První rok základní služby měl smůlu, fotbal vůbec nehrál, druhý odsloužil v Dukle Cheb a zahrál si i s pozdějšími ligisty Šolínem, Martinkovičem, Göghem a Jarkovským. Byla to výborná škola, která ho velmi dobře připravila na další kariéru.

Když svlékl zelené sukno, tak se vrátil na pár měsíců do Králového Dvora a v lednu roku 1966 přestoupil do plzeňské Škodovky, tehdy druholigové. „Hrál jsem divizi, byl jsem za ni rád a po vyšší soutěži jsem ani příliš nekoukal. Ale Plzeň za mnou začala jezdit docela pravidelně, už do Chebu za mnou jezdili pánové Mašat, Svoboda, Bartoš, a nᚠtrenér Kludský mi hecoval, abych to zkusil, že se vrátit můžu vždycky. Poslechl jsem ho a nakonec jsem v Plzni dodnes,“ říkal později dnešní pětasedmdesátník.

Začátky v Plzni nebyly snadné, rozdíl mezi druhou ligou a divizí byl samozřejmě hodně znát, přesto vedle takových borců jako byli František Plass, Jiří Lopata, Zdeněk Böhm nebo Miloš Vacín nezapadl a poměrně rychle se prosadil. V prvním zápase jara Plzeň na škváře v Luční ulici roznesla Jablonec 6:1 a František Sudík vstřelil z místa levého křídla své první dva druholigové góly. Tehdy na jaře 1966 hrála Škodovka vůbec znamenitě. A nováček, levé křídlo Sudík, byl jedním z nejužitečnějších hráčů týmu trenéra Vlastimila Chobota.

Se Škodovkou prožíval během kariéry všechno dobré i zlé, slavné postupy do první ligy i hořké pády do ligy druhé. Několik sezon se mu na místě levého křídla, které občas střídal s postem pravého brka, dařilo. Na soupeře platil svoji vrozenou rychlostí a dobrou technikou míče, uplatňovanou v plném běhu. Jeho úniky, třeba i přes celé hřiště, budily ze snů nejednu obranu. Sudíkovu kariéru útočníka a přerod v obránce zapříčinila častá zranění, obránci rychlé křídlo likvidovali za každou cenu, a k změně postu také pomohla náhoda. „Připravovali jsme se na bratislavský Slovan, a mezi našimi obránci bylo hodně zraněných. Trenér Jiří Rubᚠchtěl, abych z místa pravého obránce hlídal Jána Čapkoviče, jednoho z našich nejrychlejších útočníků. Zápas mi vyšel a od té doby jsem tam hrál pořád. A byl jsem rád, protože jsem se v roli obránce cítil lépe. Hráče jsem měl před sebou, viděl jsem je a stejně jsem si mohl zaútočit. Jako útočníka mi obránci často mydlili a to bolelo.“

Při hře disponoval zbraněmi, které dnes fotbalisté často postrádají. Rychlostí, bojovností a spolehlivostí. Stovku uměl zaběhnout za 11 vteřin. O jeho spolehlivosti svědčí fakt, že za posledních šest let svého působení ve Škodovce chyběl jen ve dvou utkáních, poslední tři roky ani jednou nestřídal. Hru obrany si plzeňský tým bez jeho služeb nedokázal představit. Mnohokrát zachránil mužstvo v poslední chvíli. Často se zdálo, že unikajícího útočníka nemůže už nic zastavit, ale najednou tu byl sprintující Sudík a protihráči míč vypíchl. Bez faulu, naprosto čistě. Během kariéry dostal tři žluté karty a jen dvakrát musel jít předčasně pod sprchy. Pro mužstvo byl cenný i jako falešné křídlo. Dovedl rychle zatáhnout míč k soupeřově šestnáctce a přesně zacentrovat. Z takovýchto akcí se rezultovalo nemálo plzeňských gólů.

Ve škodováckém kolektivu byl uznávanou autoritou, a proto také nosil po Františku Plassovi několik sezon kapitánskou pásku. Teprve v létě 1979, po více než třinácti letech v dresu s okřídleným šípem, předal svůj post v obraně mladému Turianikovi a kapitánskou pásku Antonínu Dvořákovi. Celkem sehrál za Škodu Plzeň v první lize 229 utkání, zahrál si i dvakrát proti Bayernu Mnichov. Když opustil vrcholový fotbal, hrál za menší kluby, ale se Škodovkou či Viktorií všechno dál prožíval. Trénoval mládežnické celky a také správcoval v areálu v Luční ulici. František Sudík je nesmazatelně zapsán do historie klubu. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že ho fanoušci v roce 2011 zvolili do nejlepší XI. století.

Za celý klub přejeme všechno nejlepší, hodně štěstí a hlavně zdraví!

TEXT: Pavel Hochman

FOTO: Mužstvo Škody na jaře 1966 po vítězném duelu s Jabloncem 6:1. Stojící zleva Václav Troch, Jaroslav Svidenský, Jiří Hop, František Plass, Miloš Vacín, Miloš Herbst, Jaromír Mysliveček, sedící zleva Miroslav Štrunc, Václav Kamír, Karel Steinigel, František Sudík. /archiv autora/