Největší osobnosti

Ve spolupráci s fanoušky vzniklo před stadionem ve Štruncových sadech pamětní místo brány borců, která byla dominantou stadionu od jeho vzniku v roce 1955 až do rekonstrukce v roce 2011. Stavba je umístěna na rohu severní a protilehlé tribuny a skládá se ze tří stěn. Jedna nese vzpomínku na nejpamátnější události, další je doplňována o pamětní destičky těch největších fanoušků klubu a ta třetí slouží jako síň slávy – nese jména významných hráčů a trenérů naší klubové historie. Na tuto stěnu byla při otevření pamětního místa 18. září 2019 uvedena tato jedenáctka osobností: Vladimír Bína, Vladimír Perk, František Čaloun, Stanislav Štrunc, František Plass, Zdeněk Michálek, Ivan Bican, Josef Čaloun, Jiří Sloup, Pavel Horváth a František Rajtoral.

11. června 2021 při 110. výročí založení klubu byla doplněna jména Davida Bystroně a Mariána Čišovského.

Při dalším výročí v roce 2022 bylo doplněno jméno obránce a trenéra Jindřicha Protivy.

Při výročí v roce 2023 bylo doplněno jméno trenéra Josefa Žaloudka.

Jindřich Protiva

Narodil se 14. července 1902. Do Viktorie přišel ve válečném roce 1917, v té době mu bylo patnáct let. Po několika zápasech za juniory a v rezervě se ještě koncem téhož roku propracoval do prvního mužstva. V základní sestavě nastupoval od svých šestnácti let. Zatímco v juniorce a rezervě hrál pravého záložníka, v prvním mužstvu byl zařazen jako pravý obránce.

Ve Viktorii hrál Jindřich Protiva s přestávkou v letech 1925–1926, kdy působil v pražské Slavii a sehrál za ni sedm ligových zápasů, až do roku 1934, kdy byl pro zranění kolene nucen závodní činnost ukončit a ujal se okamžitě funkce trenéra. Viktorii přivedl do Středoevropského poháru, kde si dvakrát zahrála s Juventusem Turín. Po výsledcích 3:3 v Luční ulici a 1:5 na hřišti soupeře byla z tehdy nejslavnější světové soutěže vyřazena, ale na dlouho dobu se zapsala do povědomí fanoušků v celé Evropě.

Jindřich Protiva v klubu nadále pracoval v různých trenérských a funkcionářských funkcích. Jako hráč sehrál za Viktorii téměř 700 zápasů, v prvoligovém kádru byl v sezonách 1931/32, 1932/33 a 1933/34.

Vladimír Bína

Patřil ke generaci fotbalistů, kteří proslavili Viktorii hlavně v období mezi dvěma válkami. Narodil se v roce 1909 a s fotbalem začínal na severu Čech. Do Plzně přišel na podzim 1932, bylo mu tehdy třiadvacet let a ve Viktorii zůstal až do roku 1947. Dlouhých patnáct let.

Zapadl do sestavy Jabornický nebo Žaloudek v brance, v poli hráli Protiva, Šimek, Přibáň, Fábera, Bešťák, Mizera, Kuželík, Názler, Bína, Čulík, Hess, Rajniš, Vlček. Vladimír Bína hrál na postu útočníka výborný fotbal. Byl obětavý, hrál vždycky s plným elánem a zaujetím, což spolu s jemným fotbalovým uměním, s citem pro technickou práci a pro bleskové rozhodování ho zařadilo mezi velké opory Viktorie. Byl dispečerem hry.

V první lize sehrál za plzeňský tým 261 utkání a nastřílel 38 gólů. Za Československo sehrál jeden mezistátní zápas v roce 1933 s Rakouskem (3:3). Hrál i ve slavném duelu Středoevropského poháru Viktoria–Juventus v roce 1935. Po válce se z Plzně odstěhoval do Litvínova, kde v roce 1988 ve věku 79 let zemřel.

Vladimír Perk

Se sto třiceti góly je členem Klubu ligových kanonýrů a současně nejlepším střelcem historie našeho klubu. Narodil se v roce 1920 a do Luční ulice přešel z domovského SK Karlov v roce 1939. Okamžitě se zařadil mezi esa Viktorie. Bína, Bešťák, Moravec, Vlček, Tajčner, Dědič a další ho vzali mezi sebe a obdivovali jeho střelecké umění. Nebylo snad zápasu, aby nedal gól. Tři, nebo dokonce čtyři góly za zápas byly dost častým jevem.

Za okupace reprezentoval Čechy a v jednom utkání nastřílel Moravě sám čtyři góly. Hned po válce oblékl v Paříži dres Československa. S Viktorií procestoval prakticky celou Evropu. V nejvyšší soutěži za ní sehrál 201 utkání. Když v roce 1954 skončil s aktivní činností začal se věnovat trenérskému řemeslu. Vedl áčko i béčko Škodovky, trénoval Karlov, RH Plzeň i Bolevec. Zemřel v roce 1998 ve věku osmasedmdesáti let.

František Čaloun

Plzeňská Viktoria měla ve své bohaté historii celou řadu vynikajících brankářů, František Čaloun byl ale jenom jeden. Narodil se 12. května 1938, s fotbalem začínal v Tatranu Sušice, kde vydržel až do nástupu na vojnu, kterou absolvoval v tachovské Dukle. Už tam na sebe upozorňoval velkým brankářským umem. Vynikal mrštností, elegancí, efektními zákroky a skvělou brankářskou technikou. Pokud stál mezi třemi tyčemi, tak těžko dostával góly. Na brankové čáře byl totiž vynikající.

Proto si ho v roce 1959 vyhlédl tehdejší druholigový Spartak Plzeň, který usiloval o postup do nejvyšší soutěže. To se také o dva roky později stalo a právě Čaloun měl na něm velký podíl. Byl oporou, dokázal vychytat skvělé střelce. Fanoušci měli Františka Čalouna hodně rádi, do hry totiž vkládal i pověstné komické kousky, které naopak vadily trenérům.

Přestože měl problémy se svým zlobivým ramenním kloubem, chytal v plzeňském dresu devět let. Tři prvoligové sezony a šest druholigových. Jeho slabší chvilky na brankové čáře by se daly snadno spočítat, bylo jich hodně málo, těch výborných, kdy spoluhráče podržel, však bylo nespočítaně.

Stanislav Štrunc

S rovnou stovkou gólů další člen Klubu ligových kanonýrů. Narodil se ve dvaačtyřicátém roce a opravdový fotbal okusil ve třinácti letech v žácích Spartaku Plzeň. Začínal v brance, ale díky rychlosti a dravosti se po několika utkáních dostal na svůj post křídelního útočníka. Na čas hostoval ve Spartaku Skvrňany, ale protože střílel spoustu gólů, rychle se vrátil do Spartaku, kde začala jeho velká kariéra.

První ligovou branku vstřelil v roce 1961 Žilině. V roce 1965 odešel do Dukly Praha, kde nastřílel 65 prvoligových gólů. Zahrál si PMEZ, třikrát hrál za áčko Československa, šestkrát za olympijský celek a šestkrát za juniory. Na vlastní kůži okusil atmosféru na Maracaná proti Brazílii, spolu s dalším Plzeňákem, Milošem Herbstem, bojoval v roce 1968 na olympiádě v Mexiku.

Do Plzně se vrátil v roce 1972 a střílel další góly. Až konečně v roce 1977 v duelu s Interem Bratislava ten jubilejní stý. Absolvoval celkem 329 utkání v první lize. Potom skončil ve Viktorii a hrál ještě v nižších soutěžích. V Kaznějově jako hrající ternér a v plzeňských Potravinách, dnešní Spartě Plzeň. Na fotbalové nebe odešel předčasně v roce 2001 ve věku devětapadesáti let.

František Plass

Jeden z nejlepších fotbalistů Československa šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Narodil se v roce 1944 a do plzeňského Spartaku přišel z ČSAD ve svých devatenácti letech. Měl dokonalé ovládání míče, vynikající techniku, smysl pro kombinaci a perfektní hru hlavou. Pro jeho elegantní způsob hry se mu později začalo říkat plzeňský Beckenbauer.

Sehrál 11 oficiálních mezistátních utkání za Československo, ale řadu za olympioniky a juniory. Jako univerzální fotbalista vystřídal místo stopera, středního útočníka i záložníka. Nejplatnější byl zřejmě na postu volného hráče - libera. Třináct let patřil k oporám Škodovky, sehrál za ni v první lize 169 utkání a nastřílel 16 prvoligových gólů. Lákala ho Sparta, Slavia, bratislavský Slovan, ale z Plzně nikdy nikam nepřestoupil, jeho věrnost Štruncovým sadům byla příkladná.

Odešel až v roce 1976 do Chebu a v roli trenéra spolu s Jiřím Lopatou přivedli RH Cheb poprvé v historii do první ligy. Později trénoval v pražské Dukle, Ústí nad Labem, byl u zrodu blšanského zázraku. Zemřel ve věku 78 let v roce 2022.

Zdeněk Michálek

Je to už téměř třiačtyřicet let, co se poprvé objevil ve Štruncových sadech. Narodil se v roce 1947 a s fotbalem začínal na Borech na hřišti SK Plzeň. Od roku 1955 v tehdejší Lokomotivě z postu levé spojky střílel góly. V roce 1966 přestoupil do Škodovky a hned v roce 1967 ji pod vedením trenéra Vlastimila Chobota pomohl do první ligy.

Později trenér Karel Kolský udělal z Michálka zadního stopera. Stavěl na jeho herní disciplině, bojovnosti a inteligenci. Slavný trenér Rudolf Vytlačil si ho vybral do reprezentačního mužstva Českého lva, což byla neoficiální reprezentace Čech a Moravy. Hrál v Chile, Peru, Kolumbii a Uruguai.

Těžké zranění v roce 1976 ukončilo jeho aktivní kariéru. Začal trénovat v roli asistenta, byl sekretářem a opět trénoval, tentokrát už samostatně. Vedl dorostence, působil v Příbrami, Rakovníku, Rokycanech, v německém Regenu, se kterým několikrát postoupil, ale co je nejpodstatnější, neustále se vracel k prvnímu mužstvu Viktorie, kterou pětkrát (!) přivedl do první ligy, což je velký unikát. A navíc v roce 1994 vybojoval s tehdejším nováčkem vynikající páté místo.

Patří k největším stálicím v historii Viktorie. Zapsal se do análů jako její výborný a maximálně spolehlivý hráč (142 startů v první lize, 18 gólů) i neméně kvalitní trenér.

Ivan Bican

Odchovanec pražské Aritmy, kde začínal s fotbalem v deseti letech a v dorostu zaujal odborníky natolik, že se v roce 1966 objevil i v dorostenecké reprezentaci. Po vojně v Dukle Písek se vrátil do Aritmy, ale v lednu 1970 přestoupil do plzeňské Škodovky. Ta v té době hrála celostátní druhou ligu, prala se o postup a hned v prvním jarním kole hostila vedoucí Duklu Bánská Bystrica. A Ivan Bican měl premiéru jako hrom. Proběhl s míčem od půlky hřiště a vstřelil první gól, kterým položil základ k vítězství 3:2. Také v dalším kole v Třinci zařídil vstřelenou brankou vítězství 1:0.

Škodovka postoupila mezi elitu a Ivan Bican byl i tam trvalým hráčem základní sestavy. Zažíval s plzeňským mužstvem vzestupy i pády, a když v roce 1972 Škoda postoupila do nejvyšší soutěže na dlouhých osm let, patřil většinou k nejlépe hodnoceným hráčům. V roce 1971 si dvakrát zahrál v Poháru vítězů pohárů i proti Bayernu Mnichov. Doma tehdy druholigová Škodovka před návštěvou 30 000 diváků padla 0:1, přestože byla světovým hvězdám přinejmenším vyrovnaným soupeřem. V odvetě v Mnichově dokonce Bican vstřelil legendárnímu Seppu Maierovi gól. Bývalý útočník působil v Plzni osm let a je jednou z nejvýraznějších postav západočeské fotbalové historie.

Josef Čaloun

V roce 2009 završil třicet let působení ve Viktorii. Čtrnáct let chytal a poté trénoval gólmany. Není jediný Čaloun, kterého si fotbalová veřejnost pamatuje. Před ním tu v šedesátých létech působil jeho bratranec František, po něm syn Michal. Narodil se 18. června 1946 a s fotbalem začal v jihočeské Zlivi. Přes Dynamo České Budějovice, Duklu Tábor a Pardubice se na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let dostal do Škody Plzeň.

Zde prožíval s klubem všechno dobré i zlé. Dvakrát sestoupil do druhé ligy, ale byl v mužstvu, které nejvyšší soutěž hrálo nepřetržitě od roku 1972 do roku 1980. V první lize odchytal 261 utkání a v brance stál i v památných duelech s Bayernem Mnichov. V roce 1977 byl vyhlášen nejlepším ligovým brankářem, a přestože o něj měla zájem Sparta, chytal dál ve Štruncových sadech.

Dva roky hrál v olympijském týmu, přesto nakonec na OH v roce 1980 z neznámých důvodů nejel, a přišel tak o zlatou medaili. Zachytal si i přátelák za reprezentační áčko proti Borusii Dortmund. Z Plzně odešel chytat do Svéradic, které z krajského přeboru postoupily až do třetí ligy. V roli trenéra brankářů prošla jeho rukama celá řada borců. Jen namátkou Havel, Ticháček, syn Michal, Hauzr a řada dalších, včetně těch současných. Zemřel v roce 2016 pouhý den po svých 70. narozeninách.

Jiří Sloup

Patří do hodně rozvětveného fotbalového klanu Sloupů. Narodil se 30. dubna 1953 a první fotbalové krůčky absolvoval v Sokole Letná, kde hrál od žáků až po dospělé. Rok před vojnou okusil divizi v ČSAD Plzeň. V letech 1974–76 absolvoval vojnu v Dukle Tábor a v jednom ročníku třetí ligy nastřílel 22 gólů. Do Škodovky si ho vybral trenér Tomáš Pospíchal. Nejdřív začal hrát levé křídlo, později záložníka a stopera.

Byl velice důrazným hráčem, vynikal tvrdou střelou ze střední i větší vzdálenosti. Řadu gólů nastřílel z dvaceti až třiceti metrů. V roce 1982 přestoupil za trenérem Pospíchalem do Bohemians, s kterými získal titul Mistra Československa a zahrál si i evropské poháry s věhlasnými celky. Za tři roky se ale vrátil do Plzně a Škodovce stále odváděl cenné služby. V první lize si celkem připsal 231 startů, a přestože působil většinou v roli defenzivního hráče, dokázal nastřílet 48 prvoligových gólů. Za reprezentační áčko sehrál osm utkání a vstřelil jeden gól.

V roce 1982 na milánském San Siru překonal bombou legendárního gólmana Dino Zoffa a Československo si v kvalifikaci mistrovství Evropy připsalo cenný bod za remizu 2:2. Ze Škodovky odešel v létě 1989 v šestatřiceti letech. Ligové kopačky pověsil na hřebík po sezoně, ve které nastřílel devět gólů.

Josef Žaloudek

Narodil se 3. ledna 1941 v Nýřanech. Jeho otec chytal za místní Olympii, z bratrů Adolfa a Oldřicha vyrostli fotbaloví rozhodčí. Sám hrál fotbal za Nýřany, ale nikdy nehrál žádnou vyšší soutěž. Spíše se soustředil na svou trenérskou karieru. Tu začal u dorostu v Nýřanech. V roce 1972 přestoupil do Lokomotivy Plzeň rovněž k dorostu. Roku 1978 se stal vedoucím tréninkového centra mládeže Škody Plzeň, které vedl až do revoluce. Po revoluci se tréninková centra zrušil a on přišel o práci. Pět let tak trénoval fotbal po menších klubech a vyměnil řadu zaměstnání. Nakonec se ale dostal jako trenér k Viktorii Plzeň.

V roce 1999 převzal Josef Žaloudek, jako vůbec první trenér, ocenění od Nadace sportující mládeže za celoživotní obětavou práci při výchově sportovních talentů. K jeho svěřencům patřila řada dalších vynikajících hráčů jako Petr Čech, Petr Vlček, Karel Rada, Vítězslav Lavička a řada dalších.

Neprávem nedoceněný odborník byl naposledy trenérem sportovních tříd plzeňské Viktorie na 33. základní škole Terezie Brzkové v plzeňských Skvrňanech. Fotbalový stadion na 33. ZŠ nese jeho jméno.

Trenér Josef Žaloudek zasvětil fotbalu celý svůj život. Zemřel 31. srpna 2003 po těžké nemoci. Přišli se s ním rozloučit fanoušci a celá řada fotbalových osobností, včetně Pavla Nedvěda.

Pavel Horváth

Současný trenér působil jako profesionální fotbalista hned několika klubech (např. v obou pražských „S“, Jablonci, Sportingu Lisabon nebo v Japonsku), ale největší díru do světa udělal právě v týmu vyznávající červenomodré barvy.

Do Plzně přestoupil v létě 2008, kdy podruhé opustil Spartu. V západočeském celku se stal okamžitě kapitánem a jedním z nejdůležitějších mužů základní jedenáctky. S Viktorií zažil nejlepší období ve své kariéře.

Výhra v domácím poháru, superpoháru, mistrovské tituly i evropské poháry – to vše pod taktovkou kapitána Pavla Horvátha prožíval regionální klub ze západu Čech. Svými výkony ani po překročení hranice 35 let nezaostával za ostatními. Ba naopak, jeho geniální pasy za obranu a přesné centry byly výstavní skříní nejen plzeňského fotbalu.
V sezoně 2013/2014, kdy se Plzeň opět dostala do předkola Ligy mistrů, vstřelil hattrick při domácí odvetě proti JK Nõmme Kalju. S Viktorkou absolvoval základní skupinu Champions League hned dvakrát. Plzeňští fotbalisté se v ní utkali s takovými velikány jako například Barcelona, AC Milán, Bayern Mnichov nebo Manchester City.

Několikrát se stal Osobností ligy. V sezoně 2014/2015 se potýkal se zraněními a týmu spíše pomáhal mimo hřiště. S Viktorií vybojoval ještě jeden titul a po posledním kole definitivně a velkolepě ukončil hráčskou kariéru. Dal se na trenérskou dráhu, koučoval například druholigový Sokolov, ale také plzeňskou juniorku (později B tým).

František Rajtoral

S fotbalem začínal v týmu Kovohutí Příbram, o rok později přestoupil do příbramské Marily a v roce 2004 si připsal debut v A týmu. Na začátku sezony 2005/06 odešel do Baníku Ostrava, kde odehrál rovných sto zápasů. Největší úspěchy ale zaznamenal v plzeňské Viktorii, kam přišel v létě 2009.

Se Západočechy slavil hned na konci svého prvního ročníku vítězství v Českém poháru, v další sezoně přispěl třemi brankami ve 27 ligových zápasech k historicky prvnímu titulu Viktorie. František Rajtoral se ze zisku mistrovské trofeje v červenomodrých barvách radoval celkem čtyřikrát, s klubem získal také dva české Superpoháry a hlavně si zahrál dvakrát základní skupinu Ligy mistrů.

Rychlostní typ pravého obránce koncem ledna 2014 odešel na půlroční hostování do bundesligového Hannoveru, v Plzni definitivně skončil na začátku sezony 2016/17. Jeho poslední angažmá v Gaziantepsporu však skončilo velmi tragicky. Rajtoral 23. dubna 2017 spáchal ve svém bytě v Turecku sebevraždu. Viktoria na jeho počest navždy vyřadila dres s číslem 27, který oblíbený bek nosíval.

David Bystroň

Urostlý stoper zahájil svou kariéru v ostravském Baníku, kde během 7 sezon získal svůj první ligový titul a radoval se i z vítězství v českém poháru. Na titul dosáhl i během svého dvouletého angažmá v bulharském týmu Levski Sofia.

Právě odsud se přesunul na podzim roku 2009 do Viktorie Plzeň. Hned v první sezoně výrazně přispěl k vítězství v českém poháru, když ve finále hlavou vstřelil vítěznou branku. O rok později byl jedním ze stěžejních hráčů týmu, který pro Viktorii získal poprvé v historii mistrovský titul.

S Plzní si zahrál i Ligu mistrů, kde se navíc gólově prosadil v utkání proti AC Milán. Zároveň ale obdržel dvouletý trest za dopingový nález. Po návratu na trávníky působil v Olomouci a ve Švýcarsku, odkud dorazila do Plzně další tragická zpráva. 19. května 2017 spáchal David Bystroň sebevraždu.

Marián Čišovský

Rodák z Humenného získal na Slovensku hned třikrát double, tj. zisk ligového titulu i slovenského poháru. Poté si během tří sezon vyzkoušel zahraniční angažmá v rumunském Temešváru, aby nakonec v roce 2011 posílil Viktorii Plzeň.

S Viktorkou hned po příchodu získal český superpohár a týmu pomohl skrz náročnou kvalifikaci až do Ligy mistrů. Nastupoval na pozici stopera, ale velmi často ukazoval i své ofenzivní schopnosti, a to jak v lize, tak i v evropských zápasech. Plzni pomohl k druhému titulu a na druhé cestě skrz kvalifikaci do Ligy mistrů, kde také nastřílel hned 4 góly v 6 zápasech a chvíli vedl pořadí střelců celé soutěže.

V dubnu roku 2014 mu byla diagnostikována amyotrofická laterální skleróza, kvůli které už se na trávník nevrátil. Se zákeřnou nemocí bojoval déle než 6 let. Zemřel 28. června 2020, v den ligového utkání se Spartou Praha, do kterého všichni viktoriáni nastoupili s jeho jmenovkou na zádech. Jeho číslo 28 bylo navždy vyřazeno.