24letý krajní záložník z Pobřeží slonoviny přišel do Viktorie Plzeň v červenci 2020 z Karviné. Smlouvu podepsal na tři roky a jeho cílem je si zahrát v červenomodrých barvách Ligu mistrů, získat mistrovský titul a vyhrát Český pohár. Nejen o tom, ale i o svých začátcích v Africe a angažmá ve Francii či v Dánsku se rozpovídal v rozhovoru pro poslední vydání magazínu Viktorián.

Jak se ti líbí v Plzni?
 „Je to skvělé město s velmi přátelskými lidmi. Jsem tu rád. Na klubu je znát, že to je velký tým. Také v něm jsou skvělí lidé. Hrát zde je čest.“

Že si plzeňské angažmá užíváš, je na tobě znát. Pokaždé, když tě fotíme, hned zpozorníš, začneš se smát, pózovat… Jsi prostě takový typ člověka?
 „Je to tak, to je prostě můj charakter. Jsem pořád šastný, rád se směju, dělám vtipy. Díky tomu se cítím dobře. Nechci působit jako nějaký klaun, ale je důležité si užívat každý moment, proto se pořád směju. Když si neužívᚠto, co děláš, tak to nemusíš přece vůbec dělat. Je třeba to brát jako zábavu.“

Čeho chceš ve Viktorii Plzeň dosáhnout?
 „Chci si zde zahrát Ligu mistrů. Viktorka v ní již třikrát byla, chtěl bych to také zažít. Ale je to jen jeden z cílů. Samozřejmě chci vyhrát mistrovský titul i pohár. Zkrátka být na prvním místě.“

Pojďme se přesunout k tvým fotbalovým začátkům. Jak se to seběhlo?
 „Byly mi čtyři roky. Hrál jsem si venku s kamarádem, neměli jsme ani boty, jen nějaký horší fotbalový míč. Hráli jsme třeba i pět hodin, hrozně nás to bavilo. Zhruba v šesti letech jsem pak začal hrát se staršími kluky. Ti mě chválili a viděli ve mně něco víc. Můj táta mě pak vzal do akademie ASEC Mimosas na zkoušku a tam už si mě nechali. Tím to vše začalo.“

Jaké podmínky jsi měl v Pobřeží slonoviny k hraní fotbalu?
 „Táta i mamka mi dali vše, co jsem potřeboval. Dopřáli mi ty nejlepší podmínky. Chtěli, aby mě fotbal bavil, abych si ho užíval. T잚í to začalo být až v akademii. A to kvůli tomu, že jsem tam prostě musel být od pondělí do soboty, rodinu jsem tak viděl jen v neděli. Na to jsem si musel zvyknout. Navíc jsem se snažil zapadnout i mezi ostatní kluky, kde 90 % z nich pocházelo z chudších poměrů. Nebudu říkat, že by mi nějak záviděli, ale nahlíželi na mě tím stylem, že mám štěstí, že mi to všechno zařídil táta, pomáhá mi se vším a další. Já ale chtěl dělat to nejlepší pro sebe, abych se rozvíjel jako hráč. Nechtěl jsem spoléhat na podporu rodičů, soustředil jsem se na to, abych makal sám na sobě.“

ČTĚTE CELÝ MAGAZÍN VIKTORIÁN

Hrál už někdo z tvé rodiny fotbal?
„Táta hrál jen na nižší úrovni, pak asi pět let trénoval. Můj starší bratr hrál rovněž fotbal v nižších soutěžích. Jsem první, kdo to dotáhl někam dál.“

V akademii ASEC Mimosas vyrostli hráči jako Kolo či Yaya Touré, Salomon Kalou a další. Je to tam prestižní?
 „Ano, je to jedna z nejlepších akademií v Africe. Když máte možnost v ní být, cítíte, že to je obrovská čest. Ročně se o to snaží třeba pět tisíc hráčů, uspěje z nich ale například jen deset. Je velmi prestižní být v tom týmu. Na hřišti musíte pořád makat. Ale nejde jen o fotbal, hodně se dbá i na stravování a na vzdělávání. A pak jdete krok po kroku, abyste došli až do A týmu. Když jsem tam byl, říkal jsem si, že díky tomu se mi splní mé sny.“

Do prvního týmu jsi poprvé nahlédl už v 16 letech. Bylo to něco velkého?
 „Nechci znít namyšleně, ale dařilo se mi, byl jsem jeden z nejlepších v mládeži. Dařilo se mi i ve druhém týmu (béčku), který pravidelně sledoval trenér prvního týmu. Díky tomu všemu mě pak vzal právě do prvního týmu. Dodneška si pamatuji svůj první zápas. Šel jsem ze hry poměrně brzy, protože mě pořád všichni nakopávali. Byl jsem zraněný snad úplně všude, kde to šlo. Ale trenér mi říkal, abych si z toho nic nedělal, že jsem podal dobrý výkon.“

V tu dobu jsi také začínal hrát za reprezentační výběry?
 „Ano, začínal jsem v kategorii U15. Pak jsem se přesunul do týmu U17 a následně do U20, se kterým jsem si zahrál Afrika Cup. Následně jsem hrál za tým do 23 let, se kterým jsme neúspěšně bojovali o olympiádu. A teď je můj cíl si zahrát i za dospělý národní tým. Věřím, že jsem tomu velmi blízko. Budu pro to dělat vše.“

Z Mimosas jsi zamířil do francouzského Lille. Jaká to byla změna?
 „Zpočátku to bylo těžké. Poprvé jsem odešel z Afriky, ale zamířil jsem do velkého klubu, takže to zároveň byla obrovská výzva. Vzal si mě tam trenér Hervé Renard, který mě znal už právě z Pobřeží slonoviny, na hostování s opcí. Trénoval jsem s prvním týmem a když se blížila moje šance, přišly špatné výsledky a trenéra Renarda vyhodili. Pak jsem byl přeřazen do béčka, zranil se a musel na operaci s ramenem. Uzdravil jsem se někdy v únoru a už jsem se neprosadil. I tak to ale byla čest, užíval jsem si to tam. Trénoval jsem s hráči, které jsem znal ze hry FIFA. Pomáhali mi, takže to zpětně beru jako dobrou zkušenost.“

Následovalo angažmá v dánském Vejle. Jaké to bylo zde?
 „Dánsko byla další velká výzva. Vejle hrálo druhou ligu, o týmu jsem nic nevěděl, o lize také ne. První rok tam byl skvělý, měli jsme dobrého kouče ze Švédska, Andrease Alma. Pak se nám ale přestalo dařit a výsledky byly špatné. Ligu jsme však udrželi. Vyměnil se trenér a přišel Ital Adolfo Sormani. Byl to skvělý člověk, ale zároveň i trochu blázen. Měl velice těžké tréninky a pořád křičel. Po ztrátě míče či v době, kdy hráč neběhal, byl schopen na něj křičet třeba minutu. I v šatně během zápasů kolikrát měl chu rozbít úplně všechno, házet s věcmi a tak dále. Ale byl to velice dobrý trenér. Akorát už jsem tolik nehrál v základu, byl jsem spíše takový žolík. Podařilo se nám postoupit do první ligy, mně skončila smlouva a pak se ozvala Karviná.“

Jaký byl život v Dánsku?
 „V zimě tam bylo opravdu velké chladno. Život je tam navíc velice drahý. Platíte hodně daní, vše je velmi drahé. Z tohoto pohledu to bylo opravdu těžké. O výplatu jste přišli třeba za deset dní. Ale i tak jsem si tam našel spoustu přátel, se kterými jsem dodnes v kontaktu.“

Jak už jsi říkal, pak se ozvala Karviná. O té jsi asi také moc nevěděl, je to tak?
 „To je pravda. Zrovna jsem byl s kamarády na dovolené a když jsem se probudil, měl jsem asi patnáct zmeškaných hovorů od mého agenta. Ten mi volal, že mě chtějí v jednom klubu z České republiky. Já napoprvé zareagoval otázkou: Kde je Česká republika? Něco mi o tom řekl, a tak jsem do toho šel, chtěl jsem to zkusit. V Karviné jsem byl na dvoutýdenní zkoušce a v přátelských zápasech se mi dařilo. I tak jsem se pak vrátil do Pobřeží slonoviny, ale následně jsem s Karvinou podepsal smlouvu.“

A předpokládám, že jsi tam byl spokojený?
 „Byl jsem tam velmi šastný. Lidé mě tam uznávali za to, co dělám. Poznal jsem tam mnoho dobrých lidí. Prezident klubu, sportovní ředitel, trenéři, spoluhráči – všichni ke mně byli velice milí. Toho jsem si hrozně vážil. Dokonce i lidé ve městě mě chválili. Všichni říkali, že jsem na ten tým až moc dobrý a že si hrozně váží toho, že tam jsem. Díky tomu jsem se cítil opravdu šastně. Proto jsem se snažil na hřišti vždy odevzdat maximum.“

Kdy ses poprvé dozvěděl, že tě sleduje Plzeň?
 „Popravdě jsem to nejdřív nevěděl. Ale pak si pamatuji, že jsme s Karvinou hráli na Bohemce a volal mi agent, že mě přijeli sledovat zástupci Viktorky Plzeň. Pochopitelně jsem věděl, že jde o jeden z nejlepších týmů v České republice. Byla to pro mě pocta za práci v Karviné. Společně s fyzioterapeutem jsme udělali vše pro to, abych byl do zápasu připravený. Zápas se mi podařil a pár týdnů nato mi agent řekl, že mě chtějí v Plzni koupit. Neváhal jsem, protože moje cíle jsou, jak jsem již říkal, hrát evropské poháry a vyhrávat trofeje. A toho věřím, že zde dosáhnu.“

Co čeština, jak jsi na tom?
 „Je to velmi náročný jazyk. Jsem zvyklý mluvit francouzsky, takže i přízvuk je úplně jiný. Ale snažím se učit z toho, co slyším od trenéra, spoluhráčů a lidí okolo. Většině věcí rozumím. Vím, co kdo říká, dokážu si to spojit a pochopit to z toho. Když někdo mluví moc rychle, je to samozřejmě t잚í, ale třeba i při video poradách trenérovi rozumím.“

Před každým zápasem, rozcvičením a podobně se modlíš. Jsi silně věřící člověk?
 „Jsem křesan. Věřím v Boha, celá moje rodina to tak má. Před každým zápasem žádám Boha o pomoc, aby mi pomohl k dobrému výkonu a k potřebné síle. Abych se díky němu vyhnul zranění, špatnému chování k rozhodčímu, soupeři a dalším. Modlení mi hodně pomáhá. Na hřišti je totiž hodně emocí, ale je vždy důležité zachovat klidnou hlavu. Takže s Bohem stále mluvím, i na hřišti. Věřím, že mě vždy slyší. Věřící jsem kvůli sobě, říkám si, že je prostě nějaká větší síla, která ovládá věci, co se dějí, která mi pomáhá.“

Mᚠnějaké jiné zájmy mimo fotbal? Co tě baví?
 „Bavil mě třeba basketbal, nebo také tenis, ale ten je někdy dlouhý a nudný. Rád si zahraju něco na PlayStationu, nebo třeba Football Manager na počítači. Ta hra mi třeba reálně i pomohla na hřišti, člověk pak lépe pochopí emoce a rozhodnutí trenérů, jak se chovají manažeři a další. Jinak jelikož jsem z Afriky, tak mám samozřejmě rád i tanec. A čas strávený s kamarády.“

Také si nejde nevšimnout tvých tetování. Baví tě se nechat tetovat?
 „První tetování jsem si nechal udělat asi v 17 letech. A je to něco jako droga, jakmile se jednou necháte potetovat, tak se vám chce znovu a znovu. Ale vždycky chci, aby to tetování mělo smysl, nějaký můj příběh, aby mi to něco připomínalo. Kvůli tomu mám na noze vytetovaný tvar mé země se slonem. Na zádech mám vytetovaného mladého fotbalistu s míčem bez bot, tedy mé začátky. A pak ten fotbalista začne hrát na velkém hřišti. Krok za krokem, stane se profíkem. Tetování tedy vypráví můj příběh.“