Po Josefu Šnebergerovi, Štěpánu Havránkovi a Josefu Parláskovi přinášíme další díl seriálu Mládež v dobrých rukách! V rámci něho vám představujeme šéftrenéra přípravkových kategorií Jaroslava Kovaříka. Plzeňský rodák, který zároveň vyučuje na Západočeské univerzitě na Katedře tělesné výchovy a sportu, prozradil, jak se má v tréninku přistupovat k dětem, jak se vybírají hráči do těch nejmenších týmů a spoustu dalšího.

Pane trenére, jak vzniklo spojení vy a fotbal?
„Asi jako každý malý kluk jsem se koukal na fotbal a chodili jsme ho hrát ven. Byla to nejdostupnější hra, stačil míč, pár kluků a šlo se na to. Já jsem ale původně byl házenkář, nicméně k tomu fotbalu mě to postupně táhlo, pokaždé jsem si ho šel za barák s klukama zahrát.“

Jak jste se postupně ve fotbale, ale i v házené, prosazoval?
„Ze začátku jsem se věnoval té házené, někdy od 3. třídy až do mužů. Řada mých spoluhráčů v házené, a i kamarádů, přešla k fotbalu. Já jel pořád souběžně oba sporty. Jinak ale co se týče kariéry, tak ve fotbale jsem začínal v Rapidu Plzeň v žácích. Když jsem měl čas, šel jsem na trénink, zahrát si zápas... Nicméně házená nějakou dobu převažovala, v ní jsem třeba hrál i extraligu dorostu. Co se týče fotbalu, když už konečně naplno zvítězil, tak jsem v nějakých 16-17 letech byl v mužích Rapidu Plzeň. Dostal jsem nabídku jít to zkusit sem do béčka, klaplo to a za to jsem byl rád. To mi dalo do fotbalu nejvíce. Dostal jsem se do širšího kádru áčka pod trenérem Bílkem, ale po jeho odchodu z Plzně už mé angažmá zde postupně končilo. Nebyl jsem úplně výrazný hráč, musel jsem spíše makat. Řada hráčů byla šikovnějších. V týmu jsem se potkal třeba se současnými trenéry dorostů Pepou Parláskem, Ondrou Šimlem... Byl tam samozřejmě i David Limberský. Následně jsem si zahrál třetí ligu, divizi i krajský přebor.“


Jaroslav Kovařík hrál v házené extraligu dorostu. V pozadí za ním je Filip Jícha, legendární český házenkář

Kdy poprvé vznikla myšlenka na trénování?
„Vzhledem k tomu, že jsem učitel, tak jsem si s tou myšlenkou vždycky trochu hrál. Chtěl jsem učit hráče fotbal. První myšlenka bylo jen takové přemýšlení, udělal jsem si i trenérskou licenci. Přesun z hráčské kariéry k trenéřině byl definitivní v době, kdy mi Pepa Parlásek zavolal, jestli bych mu nechtěl dělat asistenta, protože jsme si hodně povídali o fotbale, řešili to spolu. Rozhodnutí bylo rychlé a jsem za to dodneška velmi rád. Roky s Pepou byly velice fajn, byl jsem spokojený. Ze začátku jsem souběžně vedl kroužky malých dětí, na Rapidu jsem pomáhal s žáky a tak dále. U dorostů jsem působil jako asistent, tým U18 jsem při zápasech vedl jako hlavní trenér.“

Nyní jste šéftrenérem přípravek. Celkem zajímavý skok, jak k tomu došlo?
„Vždy, když trénujete nějakou kategorii, tak přemýšlíte, jak se to dělá úplně dole, jak ti fotbalisté začínají. Mě to vždy zajímalo. Práce u dorostů mě obrovsky bavila, ale vždy chtěl trénovat i nejmenší děti. Vyzkoušel jsem si to v době, kdy jsem vedl nějaké kroužky nejmenších fotbalistů, a viděl jsem čirou radost dětí, jejich vášeň a lásku pro sport obecně. Chtěl jsem u toho být a vyzkoušet si to. To, že přišla nabídka být zde jako šéftrenér, bylo fajn, protože člověk může své myšlenky převádět jak na trenéry, tak potažmo také na hráče. V neposlední řadě jsem navíc spoustu tréninků přípravek navštěvoval, protože tam hraje můj syn. I tím to pro mě bylo jednodušší přijmout.“

Co jste za tu dobu v té roli vypozoroval? Jak se má k dětem přistupovat, co třeba chcete po trenérech jednotlivých kategorií?
„Základní věc, kterou chceme je, aby děti sport milovaly. Aby se na něj těšily, aby to pro ně byla obrovská zábava. Musí to vnímat tak, že když nemají fotbal dva dny, tak jim chybí. Díky tomu se strašně dobře s hráči pracuje. Důležitý je i vztah trenéra a hráče, který jej musí vnímat jako autoritu, následovat ho. Na trenéra se děti musí těšit. Trenér dětem musí pomáhat v prvních krůčcích, protože jim vytváří vztah ke sportu. Řada kluků se nestane profesionálími fotbalisty, to se povede jen těm nejpracovitějším a nejnadanějším, ale do budoucna je mé přání, aby kluci, kteří projdou mládežnickými kategoriemi, zůstali u fotbalu nadále i na nižších úrovních.“

Z přípravkového věku do dospělého fotbalu je strašně dlouhá cesta. Jak důležité jsou pro vývoj fotbalisty tyto nejmladší kategorie? Je třeba reálné, že někdo, kdo začne s fotbalem ve 12 letech, bude za pár let profesionální fotbalista?
„Nechci říkat že to nejde, ale je to méně pravděpodobné. Může to samozřejmě zvládnout kluk, který je pohybově nadaný z jiného sportu a má píli. U těch přípravek je ale příprava všeobecná s prvky fotbalu nezastupitelná. Kluci pilují své dovednosti a mají určitý náskok oproti těm, kteří začínají déle. Fotbal v přípravkách musí být pro děti zábava, je to jako u dospělých – práce, která nás baví, a třeba zábava po ní, to děláme strašně rádi. Když hráči budou na tréninky chodit tak, že je to nebaví a chtějí to po nich rodiče, je špatná cesta. To nastavení u malých hráčů je provází dál v kariéře. Vždy jsme říkali, že to je jako stavění baráku – je třeba postavit dobře základy a postupně k tomu přidávat dál.“

Přípravkové kategorie jsou od U6 do U11. Dokázal byste nějak shrnout, na co se v jednotlivých kategoriích dbá?
„Je to rozdělené na starší a mladší přípravky. Kategorie U9, U10 a U11 trénují hodně podobně. Mají i společné tréninky, řada kluků si chodí zatrénovat i se staršími, občas jsou společné tréninky. U menších kategorií, třeba U6, jsou děti, které přijdou z mateřských škol zkoušet sport. Zde to je hodně vedené se zaměřením na pohybové hry, které se prolínají s fotbalem. Zde je to nejdůležitější, úkolem trenérů je, aby dítě pro sport nadchli. V U7 a U8 se to pak musí nadále rozvíjet. Ve všech ročnících je to podobné. 6letý a 10letý hráč samozřejmě zvládne jiné věci a dle toho jsme na ně nároční. Co se týče dovedností a dalších věcí, tak pro přípravky je to podobné v každém ročníku, protože se snažíme rozvíjet hráčské schopnosti.“

Jak moc velkou komplikací může být současná doba, kdy koronavirová pandemie pozastavila společné tréninkové jednotky dětí?
„To nám ukáže čas. Velká komplikace je to za mě v tom, že kluci se nevídají, nejsou spolu na hřišti, nesoutěží proti sobě. Co se týče tréninku, tak dostávají individuální plány. Fotbal je ale týmová hra, takže je škoda, že nemohou být pohromadě. Nedokážu úplně odhadnout, jak to na kluky dopadne, ale řadu z nich musím pochválit za to, jak trénují doma. Když nahlédneme do jejich obýváků, předsíní a podobně prostřednictvím videí, tak je skvělé, co pro ně rodiče dokáží vybudovat za arénky s brankama a tak dále. Doufám a věřím, že na svých dovednostech kluci pracují, ale jak říkám, v přípravkových kategoriích je velice důležitá hra. Já věřím, že brzy začneme trénovat a vše doženeme. Nemožnost společného tréninku mezi námi může vyvolat obrovské nadšení a chu, až se do toho budeme moci vrhnout.“


Jaroslav Kovařík (druhý zprava) na soustředění juniorky v Žinkovech v roce 2007

Jak se v přípravkových kategoriích sestavují týmy? Pomáhají k tomu projekty jako jsou Pláckové fotbálky, Pojďme se hýbat a sportovat s Viktorkou a další?
„Viktorka je největším klubem v regionu, a tak se samozřejmě snaží shromažďovat malé a nadějné fotbalisty. Ve spolupráci s kluby z regionu se snažíme vytipovat hráče třeba pomocí společných tréninků. Naší snahou je prostřednictvím různých pláckových fotbálků a náborů dodat hráče dalším týmům, oslovit třeba ty, kteří chtějí hrát fotbal jen občas, a je jim to umožněno v menších klubech. Vzájemná spolupráce začíná probíhat, je ale třeba, aby se pořádně rozjela a uvidíme, jestli to bude přínosné jak pro nás, tak pro ostatní kluby. Nechceme obírat ostatní týmy o nejlepší hráče, chceme je však alespoň vidět, sledovat jejich vývoj a časem už to bude na trenérech, jestli si hráče vyberou do akademie a potažmo do svého týmu třeba v žácích.

Naše cesta, kterou se chceme vydat, je taková, že trenéři chodí trénovat do regionálních klubů. I my se snažíme dělat společné tréninky pro kluby. Někdy je to časově náročné, teď nám to navíc ovlivnila současná doba. Chceme jít ale tou cestou, aby děti měly rády fotbal, staly se klubisty a vlastně i fanoušky Viktorky Plzeň.“

Vrátíme se zpět k vám osobně. Máte nějaký trenérský vzor, idol?
„Úplně jeden nemám. Vždy se snažím si od trenéra brát nějakou část, měl jsem jako dorostenec a žák spoustu trenérů, kteří nebyli slavní, jako ti nynější. Každý z nich mi ale do mé kariéry jak hráčské, tak trenérské něco přinesl. Vždy si na něj vzpomenu, když řeším nějaké situace. Snažím si brát to, co fungovalo na mě, v čem se trenér líbil mně, u čeho jsem si třeba řekl, že se mi líbil jeho přístup. Postupně to samozřejmě třídím vzhledem k tomu, co funguje v praxi a co ne. Samozřejmě sleduju i ostatní trenéry, jak fungují, ale hlavně z hlediska psychologie, jak vede hráče. To je někdy těžké vyzjistit, protože se hlavně řeší zápasová taktika a podobně. Nejdůležitější je za mě vést hráče tak, aby za trenérem šel, bral jeho metody a vše, co po něm chce.“

Máte třeba oblíbený tým, kterému fandíte?
„Samozřejmě nejvíce fandím Viktorce. Ale jinak je doma vždycky boj, protože sledujeme anglickou ligu a syn fandí Wolverhamptonu. Já fandím Manchesteru United.“

Co děláte ještě mimo fotbal?
„Jsem odborný asistent na vysoké škole na Katedře tělesné výchovy a sportu. Učím badminton, futsal, fotbal a zimní sporty – lyžování a snowboarding. Času už je samozřejmě méně, takže se člověk těší i domů na rodinu. Nedělat fotbal je ale velmi těžké, vesměs ho dělám celý den.“

A když si úplně odmyslíme sport?
„Samozřejmě se věnuji rodině. Jinak se velmi rád starám o zahradu. Hodně jsem se věnoval i pěstování bonsají, jenže to také bere hodně času, takže jsem to musel trochu zkrátit. Když je čas, tak si rád přečtu dobrou knížku. Mám rád historické knížky, romány, věci z války... Ideální je, když to je podle skutečné události. Hodně rád jsem si četl knížky o Římu.“


Další fotka ze seriálu „z hráče Viktorky trenérem“ neminula ani Jaroslava Kovaříka