Třetí díl seriálu Mládež v dobrých rukách je tu. Po rozhovorech s Josefem Šnebergerem a Štěpánem Havránkem vám představujeme Josefa Parláska, aktuálního trenéra dorostu U19. Proč se mu říká Pida a co mu v kariéře trenéra dělá velkou radost? To a mnoho dalšího nám prozradil 37letý trenér, který je nejen plzeňský patriot, ale i velký viktorián, jelikož v klubu prošel jako hráč všemi kategoriemi.

Co vás přivedlo k fotbalu?
„Odmalička jsem chodil za barák hrát fotbal i hokej. Přivedli mě k tomu rodiče, můj táta hrál fotbal na nižší úrovni. A v 6 letech, v roce 1989, jsem začal hrát v Plzni, tehdy to nebyla Viktorka, ale Škoda.“

Ve Viktorce jste prošel všechny kategorie – od nejmladší přípravky až po A tým...
„A poslední roky ještě hraji za Starou gardu Viktorky. Moc takových hráčů není a jsem na to velmi pyšný. Působil jsem zde jako hráč do nějakých 22/23 let, poté jsem šel hrát čtvrtou německou ligu za Bad Kötzting, tam jsem byl tři roky. Posléze jsem se vrátil hrát domů nižší soutěže na úrovni kraje a divize – za Koloveč, Senco Doubravka a Starý Plzenec. V tu dobu už ale u mě převažovalo zaměstnání a trenéřina, začala to pro mě být priorita.“


Josef Parlásek (vzadu) ještě jako hráč Viktorky při semifinále poháru proti Baníku Ostrava

Kdy vůbec přišla ta první myšlenka na trénování?
„V tom momentě, kdy mi v Plzni skončila smlouva a začal jsem řešit, co dál. V Německu jsem si našel zaměstnání a více a více ve mně zrála myšlenka na to stát se trenérem. Začal jsem trénovat krajskou soutěž dorostu v Dolní Bělé, poté ve Vejprnicích mladší dorostence a následně jsem čtyři roky vedl hráče ročníku 1996 a 1997 v Senku Doubravka. Pak jsem se už vrátil do Viktorky, kde jsem sedmým rokem.“

Co vás na trenéřině tak chytlo, co vás na ní baví?
„Fotbal beru jako svůj životný styl. Odmalička je to pro mě priorita, samozřejmě hned po zdraví a rodině. Ono už když jsem byl malý, tak mě hrozně bavilo hrát manažerské hry, jako třeba Czech Soccer Manager. To jsem hrál opravdu pořád, člověk třeba začal hrát ve druhé lize za Prachatice a měl za úkol se dostat až do Anglie, řešil hráče, přestupy, smlouvy a další... Když o tom teď mluvím a vzpomínám na to, tak si to budu muset znova pustit a zahrát! Hlavně mě na tom prostě baví, že zaměstnání je zároveň můj koníček, hrozně si toho cením.“

Jaké jsou vaše trenérské principy, metody, cíle?
„Náročnost, snaha působit na hráče tak, aby i v tréninkovém procesu a utkání pracovali naplno. Ve hře chci vidět aktivitu, přímočarý způsob v ofenzivě, aktivní presink v defenzivě, hodně zakončení, organizovanou obranu. U trenéřiny je cíl připravit hráče do velkého fotbalu. Byl bych rád, kdyby kluci, které tu vedeme, jednou hráli za A tým, nebo i kdekoli jinde v lize. Bylo by fajn si sednout doma do gauče a sledovat je hrát ligová utkání, to je takový cíl a sen. Už třeba když teď vidím Lukáše Pfeifera v Pardubicích, kterého jsem trénoval dva roky v mladším dorostu, nebo Václava Svobodu a Jonáše Vaise v Příbrami, tak je super je sledovat v ligových zápasech.“

Štěpán Havránek nám v rozhovoru (ZDE) říkal, že každý věk je v roli fotbalisty nezastupitelný a důležitý. Co je důležité v dorosteneckém věku?
„Více se dbá na taktiku, ale zároveň je potřeba stále dodržovat individuální rozvoj hráčů. Řeší se defenziva, soubojové chování, nastavení, charakter hráče... Pořád se pracuje na komplexnosti, ale už více se zaměřuje na organizaci a taktiku. Když se kluci dostanou do ligového týmu, tak musí nějakým způsobem být nastavení a fungovat, nesmí nic vypouštět. Je třeba je rozvíjet po všech stránkách.“

Od koho čerpáte trenérskou inspiraci?
„Máme tu skvělý trenérský tým. U dorostů působíme já, Štěpán Havránek a Ondra Šiml. Obohacujeme jeden druhého navzájem. Už když jsem studoval licence, tak nejlepší bylo, že jsme se potkávali různí trenéři z různých klubů a s různými názory, předávali jsme si tedy cenné informace a zážitky. Mám ale samozřejmě rád i světové trenéry, i když úplný vzor nemám, tak sleduji dokumenty, čtu knížky. Mají zajímavé myšlenky a rád jim naslouchám. V zahraničí je hvězdou Jürgen Klopp a hra Liverpoolu, předtím Dortmundu, která má rychlý přechod a je přímočará. Ale úspěchy za sebou mají i trenéři jako Guardiola, Ferguson, Mourinho... Obecně sleduji trendy, jak se to pohybuje ve světě.“

Jaké jsou vaše trenérské ambice do budoucna?
„Do budoucna mě rozhodně láká zůstat u velkého fotbalu na velkém hřišti, a už to bude v dorostu, nebo třeba někdy u mužů. Nemám nějaké ambice, že bych teď někam potřeboval, chtěl se někam tlačit... To ne, chci se někam dostat jen na základě dobré práce. Důležité pro mě je, že mě to baví. Momentálně mě mrzí situace, jaká je, že jsou zastavené soutěže, v létě jsme nemohli hrát Memoriál Stanislava Štrunce a další.“

Čemu se ještě věnujete mimo fotbal?
„Nejvíce rodině. Mám 6letou dceru, která začala jezdit na koních. Na ty chodíme třeba třikrát do týdne, jsem moc rád, že jí něco chytlo. Baví mě hrát i hokej, pokud je možnost, tak si ho jdu s nějakou partou zahrát. Občas chodíme třeba i s ostatními trenéry, zároveň hraji hobby ligu. Obecně mě baví pohyb, potřebuji ho mít. I proto hraji stále za Starou gardu, nejen ve Viktorce, ale i za Rapid a za Starý Plzenec.“

Proč se vám vůbec říká Pida?
„Vzniklo to na základce. Měli jsme na výtvarné výchově vytvořit vizitku a zpracovat na to nějaké téma. Moji dědové byli oba Pepové a jeden z nich mi říkal Pido, v tu dobu jsem to nějak nevnímal a nechápal. Ale pak jsem si na té výtvarce vymyslel, že bych měl naftařskou společnost PIDA oil. Učitelka mi navíc ještě řekla, že jsem takový tmavý a byl bych naftový magnát Pedros Imanuel dos Alvarez (PIDA), tak se to nějak chytlo. I trenéři v dorostu, když třeba četli sestavu, tak mi nikdy neřekli Josef či Pepa, ale vždycky jen Pida.“


Z hráče Viktorky trenérem – podobně jako Štěpán Havránek i Josef Parlásek poznal tuto cestu. Prošel všemi kategoriemi!