Na recepci klubu působí již mnoho let, pamatuje zlatou éru i těžké časy, kdy si jen málo lidí dokázalo představit, že by se do Plzně někdy dostavily trofeje. Klub se jí mění před očima. Lidé se prostřídali, stadion se změnil k nepoznání. Proměnou prošel i její vztah k fotbalu a Viktorce. Přitom když tu začínala, nikdy by jí nenapadlo, že tu bude tak dlouho. Seznamte se s paní Ludmilou Červenou.

„Před lety jsem přišla o práci a tehdejší obchodní ředitel pan Dischinger mi nabídl tuhle pozici. Myslela jsem si, že je to jen dočasné a ejhle, jsem tu už 16 let,” ohlíží se paní Červená, kterou její práce proměnila ve fanynku červenomodrých barev. „Dřív jsem mému manželovi vždycky vyčítala, že musíme jezdit dřív z chalupy, abychom stihli fotbal a teď ho mám pomalu raději než on,“ říká s úsměvem.

A co všechno vůbec obnáší její práce recepční? „Je to hlavně výdej klíčů a balíků, ráno vždycky zhasínám stadion, musím otevřít všechna vrata, pak beru telefony, vyřizuji dotazy, říkám lidem, kde co je… Na nedostatek práce si stěžovat nemůžu. Ale ta práce se v průběhu let změnila. Když jsem tu začínala, tak jsem dělala i řadu jiných věcí, některé činnosti mi naopak přibyly,“ vyjmenovává.

Změny jsou ostatně integrální součástí její práce. „Tady se to změnilo od základu, počínaje stadionem, který se úplně proměnil, a konče lidmi. Je to úplně jiné místo. Ale všechny změny byly samozřejmě k lepšímu,“ ohlíží se zpátky v čase.

Nejvíce změn logicky přišlo se zlatou érou, která začala s příchodem Pavla Vrby. „Tehdy tu byli úžasní kluci, skvělá parta. Vzpomínám, jak do klubu přišel „Horvi“, „Limba“, pak následovali Marián Čišovský, Matúš Kozáčik, Marek Bakoš, LukᚠHejda, který tu je dodnes… S nimi přišly ty velké úspěchy, z nichž asi nejraději vzpomínám na vůbec první titul v roce 2011. Tehdy to nikdo nečekal. Vlastně stejně jako teď naposledy,“ vzpomíná.

S některými hráči, kteří v klubu již nepůsobí se paní Červená ráda potkává dodnes. Dle jejích slov ji taková setkání nabíjí. „Třeba Milana „Petrželku“ mám moc ráda. Pokaždé, když sem přijede se Slováckem, přijde se na mě podívat, což mě vždy hrozně potěší. Ale není jediný, zajde za mnou prakticky každý hráč.“

Zajímavý aspekt její práce je ten, že je z pozice za recepcí vždy jen několik metrů od zápasu, ale zároveň vlastně hrozně daleko. „To prožívám hrozně! Zápas sleduju a fandím, co to jde… Hostesky, které stojí vedle, se mi vždycky smějí,“ popisuje pobaveně.

„Přitom když jsem byla mladší, fotbal jsem prakticky nesledovala. Až díky této práci jsem k němu a hlavně k Viktorce získala vztah. Teď bych její zápasy sledovala i kdyby hrála druhou ligu,” má jasno. Do toho má ovšem plzeňský klub hodně daleko. „Ty současné úspěchy klukům moc přeji. Jsou pracovití, hodně se stmelili, což je velká zásluha trenérů. Je to jako dřív, když byl Horvi jako kapitán klíčovým článkem kabiny.“

„Už bych neměnila,“ říká na závěr. „Líbí se mi práce, prostředí, lidi… Mám to tu ráda se vším všudy.“