V západočeské metropoli snad není fanouška, který by na plzeňského záložníka s desítkou na zádech neměl pozitivní vzpomínky, což se odráží na obrovské popularitě nejen v západočeské metropoli. „Je příjemné, že mě lidi znají. Já ale věřím, že je to mojí skvělou vizáží. Kromě zubů mám ještě velmi výrazný pohled,“ směje se rozený šprýmař. „Samozřejmě, že zájem o mojí osobu vnímám, ale nikdy jsem to nebral jako můj osobní úspěch. Několikrát jsem opakoval, že tým je nenahraditelný a jeden hráč by bez celého týmu nebyl nic. Tohle je moje myšlenka, kterou já díky fotbalu vnímám a nejede přes ni vlak. Může to být kdokoliv, ani Messi nebo Ronaldo by bez týmu kolem sebe nebyli tak výjimečnými hráči. Myslím na to celou kariéru, protože já na výkon týmu můžu mít nějaký vliv, ale daleko větší podíl na tom má zbytek mužstva. To se mi honilo hlavou, ať jsem hrál kdekoliv,“ má jasno zkušený ligový harcovník, vedle kterého vyrostlo hned několik kvalitních záložníků, za všechny lze jmenovat hráče jako Petr Jiráček, Vladimír Darida nebo Patrik Hrošovský. „Moc mě to těší. Já jsem samozřejmě tuhle možnost měl taky, když jsem začínal v Jablonci. Hrál jsem vedle kluků jako Roman Sokol, který působil i v Plzni, Pavel Medinský nebo Jarda Navrátil, kteří byli výborní hráči. Já se od nich dost naučil, což mi určitě pomohlo a mělo by to tak být. Je to spíš otázka na ty mladší kluky, zda si ze mě něco vzali. Já samozřejmě doufám a věřím, že tomu tak bylo a že na mě třeba zrovna Jiras, Láďa i Patrik budou vzpomínat v dobrém,“ zmiňuje tři ze svých bývalých i současných spoluhráčů. 

V plzeňské kabině zažil její hlavní představitel celou řadu hráčů. „V šatně se pohybuji vlastně už sedm let a nikdy to nebylo tak, že by odešli třeba čtyři hráči a další čtyři přišli. Vždycky se tým doplňoval postupně a tím pádem jsme tu měli možnost udržet tu skvělou partu. Samozřejmě, že kluci přicházejí stále mladší a za dva roky se víc hraje playstation než se chodí na kafe. Ta doba se mění a tak, jako se vyvíjí všechno kolem nás, tak se mění i hráči. Dnes už mají ti mladí zájmy a životní pohled trochu jiný než o generaci starší Pavel Horváth,“ krčí rameny pomyslná duše kabiny. Za svou kariéru zažil Horváth nejen celou řadu hráčů, ale svým vývojem prošel i samotný fotbal. „Hraje se třeba s jinou taktikou nebo v jiném rozestavení, ale je to stále jen fotbal. Pokud jsou hráči v týmu kvalitní a kretativní, tak není rozhodující, jestli se hraje na tři nebo na čtyři obránce. Bylo by určitě zajímavé srovnat Jablonec v roce 1995, když jsem tam já začínal, se současnou Viktorií Plzeň. Zajímalo by mě, jak by tenhle zápas dopadl,“ přemýšlí Horváth. „Fotbal je hra, která by měla bavit fanoušky, hráče, trenéry a především ty mladé kluky, kteří se fotbal teprve učí,“ shrnuje do několika slov svůj pohled na nejpopulárnější světový sport Pavel Horváth. 

Čas na oslavu čtyřicátých narozenin se svými spoluhráči se v rozběhlé sezóně hledá jen těžko. „S oslavou počkám na vhodný moment, až bude třeba dlouhý týden mezi zápasy. Ale myslím, že na tohle bude čas třeba až po sezóně. Teď si užiju doma oslavu s manželkou a dětmi,“ popisuje Horváth, který se bude začátkem června loučit s aktivní kariérou. „Těším se i netěším. Nedávno jsem viděl Tomáše Vlasáka, který to měl podstatně kratší, než plánuji já, ale bylo to hrozně dojemné. Uvidím, jak to zvládnu já. Doufám, že lidi to bude bavit a přijdou se podívat. Věřím, že to celé spojíme i s oslavou titulu,“ vyhlíží plzeňský matador. Rozlučku jednoho z nejvýznamnějších tuzemských fotbalistů posledních let si dozajista nenechají ujít fanoušci ze všech koutů České republiky. „Já tohle hodně vnímám a myslím, že jsem dost citlivý člověk. V Plzni je fotbal už několik let na vrcholu a fanoušci se naučili chodit ne na soupeře, ale na nás. Já toho byl součástí a za to jsem moc rád. Moje popularita je spojená s Plzní a s posledními lety, kdy nám často fandila celá republika. Možná i proto bude zájem o mou rozlučku tak velký,“ uzavírá Pavel Horváth upřímné povídání.