Vladimír Darida si svými výkony během celé dlouhé a náročné sezony řekl nejen o stálé místo v základní sestavě plzeňské Viktorie, ale také si vybojoval nominaci do reprezentačního výběru trenéra Michala Bílka. Svým výkonem v přípravném utkání s Izraelem oslovil trenéra Bílka natolik, že jej nominoval pro blížící se EURO. Pojďme si tedy připomenout Vladimírův rozhovor, který vyšel v klubovém bulletinu, kde hovořil o své fotbalové cestě a snech.

Vladimír Darida si svými výkony během celé dlouhé a náročné sezony řekl nejen o stálé místo v základní sestavě plzeňské Viktorie, ale také si vybojoval nominaci do reprezentačního výběru trenéra Michala Bílka. Svým výkonem v přípravném utkání s Izraelem oslovil trenéra Bílka natolik, že jej nominoval pro blížící se EURO. Pojďme si tedy připomenout Vladimírův rozhovor, který vyšel v klubovém bulletinu, kde hovořil o své fotbalové cestě a snech.

Už když v pěti letech dělal první fotbalové krůčky, bylo to v dresu Viktorie. V tu dobu si vysnil, že by nebylo špatné jednou hrát v plzeňských barvách Ligu mistrů. V roce 2011 se tento sen stal realitou. Vladimír Darida je nadšený z toho, že mohl být součástí úspěšného tažení Viktorie do Champions League a věří, že se mu vyplní také jeho další velké přání – nastupovat za Manchester United.

Od pěti roků hráčem Viktorky

K nejpopulárnější hře na světě se tento talentovaný viktorián dostal přes svého otce, kterého můžete vidět i s Vláďovou matkou prakticky na každém utkání Viktorie. „Táta kopal za SK ZČE, to si ale nepamatuji. Vzpomínám si ale, když už hrál za Předenice, kde máme chatu. Tam jsem se na něj chodil dívat. Jeho rady si vezmu k srdci dodnes, protože vím, že zkušenosti opravdu má,“ popisuje ve zkratce jeho fotbalovou kariéru. Vladimírův otec však, na rozdíl od svého syna, který hraje ve středu záložní řady, nastupoval na jejím kraji. „Vyzkoušel jsem si i kraj, ale na středu mi to sedí určitě víc. Jsem tam totiž více ve hře,“ vysvětluje. Od pěti let začal Vláďa hrát za Viktorku, v tu dobu ho vedl trenér Böhm. Už v žáčcích pak mohl slavit jeden ze svých velkých úspěchů, když byl součástí týmu, který uspěl na skvěle obsazeném mezinárodním turnaji v Dánsku. „Vedl nás tam trenér Linhart a podařilo se nám na tomto turnaji zvítězit. Mimo jiné se ho třeba zúčastnili také žáčci Liverpoolu,“ popisuje s nadšením svůj velký úspěch. O několik let později řešil fotbalový problém, který snad potkal úplně každého hráče. „Když mi bylo kolem patnácti roků, tak jsem pouze střídal a nedostával jsem se do základní sestavy. Byl jsem malého vzrůstu, měl jsem možná o dvacet centimetrů méně než ostatní. Tento handicap jsem se snažil dohánět technikou a také jsem si přidával na trénincích a nakonec se mi to podařilo zlomit,“ přemýšlí fotbalista, který vyrost do výšky 170 centimetrů. „Se svojí výškou jsem se naučil hrát a myslím si, že se to dá zvládnout. Kdybych měl o pár centimetrů více, byl bych radši, ale opravdu jsem se s tím smířil,“ dodává.

Příjemné i děsivé zážitky dorosteneckých let

Z žáčků Viktorky se Vladimír přesunul do dorosteneckých týmů. „První šanci v dorostu mi dal trenér Mrázek,“ vzpomíná na kouče, který v loňském fotbalovém roce přivedl k zisku ligového titulu mladší dorost Viktorie. Kdyby měl jmenovat další ze svých úspěchů, na které nikdy nezapomene, zmiňuje vítězství v první lize staršího dorostu. „Trénovali nás pánové Krejčí a Kohout a měli jsme tu vynikající partu. Sezóna se nám opravdu vydařila, byl to nezapomenutelný zážitek,“ rozzáří se mu oči, když se rozvypráví o ročníku 2007/08. Během sezón, kdy hrál za plzeňský dorost, prožil také nejnepříjemnější okamžiky svého života. Díky nešťastné náhodě si totiž zlomil dva obratle na páteři. „Nebylo to při fotbale, ale během volna, které jsem trávil na Šumavě. Uklouzl jsem tam na ledu... Musel jsem potom dva měsíce ležet, bylo to hodně nepříjemné, cítil jsem opravdovou bezmoc. Kluci za mnou ale chodili domů a nějak jsem to vydržel,“ popisuje tento nepříjemný zážitek, kvůli kterému přišel mimo jiné o možnost zahrát si za český reprezentační výběr do devatenácti let. V důsledku tohoto zranění se Vladimír také začal dívat na život trošku jinou optikou. „Mnohem více si nyní vážím zdraví, protože už vím, že to není samozřejmost. Také jsem opatrnější, už bych opravdu podobnou věc nechtěl zažít,“ tvrdí. Pokud jsme narazili na téma zdravotních problémů, zmiňme ještě, že Vladimír drží bezlepkovou dietu. „Vypadá to, že to budu mít až do konce života. Jde to zvládat a nestěžuji si. Myslím, že díky speciální stravě jsem naopak vyrostl a zesílil,“ říká.

V prvním týmu Viktorie

Fotbalový příběh talentovaného viktoriána naštěstí mohl pokračovat. Půlrok Vláďa odehrál pod vedením Milana Matejky v juniorce a poté dostal příležitost, aby se zapojil do přípravy prvního týmu. „Když jsem šel do kabiny, byl jsem opravdu hodně nervózní. Přeci jen v ní sedí mnoho hvězd. Pavel Horváth, David Limberský... Kluci mě ale vzali mezi sebe v pohodě a naprosto bez problémů,“ vzpomíná v tu chvíli devatenáctiletý hráč na své první okamžiky v prvoligovém mančaftu Viktorky. „V kabině je dobrá parta, k čemuž hodně přispívá Pavel Horváth. Na hřišti je pak vidět, že hráči si rozumí a vědí, co od sebe mohou čekat,“ dodává k tématu plzeňská kabina malý fotbalista. V zimní přípravě na jarní část sezóny 2009/10 odehrál také svůj první zápas v barvách plzeňského áčka. „Hráli jsme na hřišti v Luční ulici zápas Tipsport Cup a já nastoupil do utkání proti Českým Budějovicím,“ vybavuje si naprosto přesně svůj debut. Bohužel i tentokrát zasáhlo zranění, které ho na několik měsíců vyřadilo ze hry. „Odehrál jsem celou zimní přípravu v prvním týmu. Když jsem si ale šel zahrát přátelák za béčko, udělal jsem si výron v kotníku. Měsíc a půl jsem potom nehrál,“ říká smutně. Přesto se v tomto fotbalovém roce nakonec dočkal svého debutu v Gambrinus lize. „První mistrovský zápas jsem odehrál doma proti Slavii. Nastoupil jsem na konci utkání na nějakých deset minut a vyhráli jsme 4:2. Ze začátku jsem byl hodně nervózní. Jakmile jsem ale vyběhl na hřiště, spadlo to ze mě a bylo to dobré,“ vzpomíná na nezapomenutelný zážitek. Svůj první půlrok v áčku Viktorky mohl Vladimír také pořádně oslavit, neboť byl korunován ziskem Ondrášovka Cupu.

Druholigová zkušenost ze Sokolova

Jarní část sezóny 2010/11 strávil Vláďa na hostování ve druholigovém Sokolovu. „Sedli jsme si s trenérem Vrbou a pány Šádkem a Myslivečkem a řešili, co pro mne bude nejlepší pro jarní půlrok. Nakonec jsme se rozhodli pro Sokolov,“ popisuje, jak se zrodilo jeho angažmá v tamním Baníku. „Hostování v Sokolově jsem chápal jako příležitost, že budu moci hrát ve druhé lize. Do té doby jsem pravidelně nastupoval ve třetí za naši juniorku,“ říká talentovaný hráč, který po sobě v Sokolově zanechal výraznou stopu. Ve třinácti utkáních nastřílel pět branek. „Když jsem tam skončil, tak jsem si říkal, že to byl dobrý krok. Půlrok v Sokolově se mi opravdu povedl, hrál jsem i dával góly. Určitě to je nyní vidět i na mé hře,“ přemýšlí o svých prvních zápasech, které kdy odehrál v jiném než plzeňském dresu. Také v tu dobu stále držel palce Viktorce, aby se jí podařilo vybojovat mistrovský titul. „S některými kluky z kabiny jsem byl neustále v kontaktu i během doby, kdy jsem nehrál ve Viktorce. Věřil jsem, že se jim podaří v lize zvítězit,“ tvrdí fotbalista, který jako své přednosti chápe tvořivost, techniku a fotbalové myšlení. „Naopak bych potřeboval přidat v osobních soubojích a obraně,“ říká sebekriticky.

Zpátky ve Štruncových sadech

Po půlroce v sokolovském Baníku se Vladimír v létě znovu hlásil trenéru Pavlu Vrbovi, kterému je velmi vděčný za to, že mu dal šanci v ligovém kádru, ve Štruncových sadech. Samotný kouč Viktorky Vrba pěl na jeho hru ódy zejména po utkání Superpoháru s Mladou Boleslaví, po kterém prohlásil, že tento talentovaný středopolař by jednou mohl nahradit Pavla Horvátha. „Samozřejmě, že to člověk slyší rád. Kvůli tomu ale nezpychnu, mám takovou povahu, že mi snad toto nehrozí. Možná bych byl ještě radši, kdybych mohl hrát vedle něj a sbírat zkušenosti,“ přeje si. „Působení v áčku Viktorky si užívám. Čekám na svojí šanci, a když přijde, pokusím se ji chytnout za pačesy,“ dodává jedním dechem. Svůj první zápas v Gambrinus lize, do kterého naskočil v základní sestavě, odehrál Vladimír na Julisce proti domácí Dukle. „Také na toto utkání moc rád vzpomínám. Před zápasem jsem si říkal, že musím něco předvést a ukázat, že mám na to, abych mohl být v kádru Viktorky a mohl kdykoliv za někoho zaskočit,“ popisuje, co se mu před střetnutím s prvoligovým nováčkem honilo hlavou. „Nebyl to ode mne špatný výkon. Vyhráli jsme a dost lidí mi po utkání také gratulovalo,“ dodává ke klání s Duklou. Stejně, jako všichni hráči Viktorky, si i Vláďa užívá všechny zápasy v evropských pohárech. „Začalo to v Jerevanu, kde jsme hráli s Pyunikem, který měl také svou kvalitu. Většinou to byli mladí kluci, kteří se snažili hrát fotbal. Potom nás čekal Rosenborg a Kodaň, což byly ještě o poznání kvalitnější týmy. A kluby, které máme nyní ve skupině, jsou už úplný vrchol,“ popisuje nadšeně. Na každičké utkání v Lize mistrů je viktorián, který nosí šestnáctku, natěšený. „Je to úplně něco jiného, nejlepší soutěž na světě. Všichni jdou do zápasů na dvě stě procent a snaží se vyhrát. Stejně tak chodí na zápasy davy lidí, všude je vynikající atmosféra. Prostě neuvěřitelné,“ rozplývá se. Nejvíce se samozřejmě těší na duely proti katalánské Barceloně, obhájci triumfu v Champions League, a AC Milán, mnohonásobnému mistrovi z Apeninského poloostrova. „Zápasy proti nim budou určitě obrovským zážitkem. Aspoň nějaký bod se pokusíme urvat a možná se nám je podaří doma zaskočit,“ říká nahlas své přání.

Když se fotbalové sny stávají realitou

Když Vladimír začínal kopat do míče, měl jeden velký sen. „Odmalička jsem byl viktorián a vždycky jsem toužil po tom, abych hrál za áčko Viktorky v Lize mistrů a v Plzni stál nový stadion. No a ono se mi to teď vyplnilo. Kdyby mi to řekl někdo před třemi roky, tak bych mu asi neuvěřil,“ usmívá se na celé kolo. Tento sen byl již přetaven v realitu. Jaká jsou tedy další přání vycházející hvězdičky plzeňské kopané? „Jednou bych si hrozně moc rád zahrál za Manchester United a chtěl bych vstřelit branku Arsenalu,“ culí se. Právě Red Devils, finalista loňské sezóny Champions League, mohli být jedním ze soupeřů Viktorky v základní skupině nejslavnější fotbalové soutěže starého kontinentu. „Manchester United u mě asi zůstane nejlepším klubem na světě. I když Barcelona je možná nyní trochu lepší... Přál jsem si, abychom dostali během losování základních skupin Ligy mistrů právě United. Chtěl jsem jet na Old Trafford a vidět tamní atmosféru,“ říká. Dalším snem, který má prakticky každý fotbalista, je nastupovat za reprezentaci. „Je obrovskou poctou reprezentovat svůj stát. Za každou nominaci jsem tak moc rád,“ říká šťastně. Dnes jedenadvacetiletý viktorián sice obdržel pozvánky do reprezentací do sedmnácti a devatenácti let, bohužel byl však vždycky zraněný. „Debut jsem si tak připsal až ve ‚dvacítce‘ v přípravném utkání se Slovenskem. Remizovali jsme 2:2 a vstřelil jsem branku. Byl jsem tedy docela spokojený,“ vzpomíná fotbalista, který je nyní členem reprezentačního výběru do jedenadvaceti let. „Odtamtud mi přišly dvě pozvánky. Mohl jsem tak hrát proti Andoře a Arménii,“ doplňuje. Ve všech svých reprezentačních zápasech se pak zapsal do statistik coby úspěšný střelec. „Mám tedy na svém kontě tři reprezentační starty a dal jsem tři branky. Je to pro mě samozřejmě motivace do další práce,“ tvrdí skromně.

Trávení volného času? Přítelkyně a sport všeho druhu

Když nyní odbočíme od fotbalových témat, budeme moci představit další Vláďův úspěch. „Letos jsem odmaturoval na Sportovním gymnáziu v Plzni. Zatím jsem si dal se studiem pauzu. Chtěl bych ale začít nějakou školu, abych mohl poté působit dále ve fotbale třeba ve funkci manažera,“ přemýšlí o své budoucnosti fotbalista, který si v kabině nejlépe rozumí s Martinem Sladkým a Jakubem Horou. „Oba jsou totiž v mém věku. Michal Štrajt, Petr Šlajs a Ondřej Vrzal, se kterými jsem se hodně kamarádil v dorostu, už ve Viktorce nehrají. Snažíme se ale, když to jde, být v kontaktu,“ nezapomíná ani na své bývalé spoluhráče, se kterými strávil mnoho volného času u dalších sportovních aktivit. „Mám rád bowling, tenis, zajdu si i na minigolf. Občas si také zahraju fotbal na počítači. Ale, přiznám se, v tom moc dobrý vážně nejsem. V reálu na hřišti mi to jde vážně lépe,“ směje se. „Když o tom přemýšlím, tak snad ani nemám žádné koníčky, které by nebyly nějakým způsobem spojeny právě se sportem. Když už ho nedělám aktivně, tak alespoň pasivně. Pokud by mi někdo zakázal dívat se na sport v televizi, byl by to pro mě vážně obrovský test,“ přiznává. Většinu svého volna nyní tráví Vladimír s přítelkyní Alžbětou, které říká Betty. „Už jsme spolu skoro dva roky a chodí, pokud se zrovna nemusí učit, na každý zápas Viktorky. Nyní Betty studuje na Církevním gymnáziu tady v Plzni. Letos bude maturovat,“ představuje svou vyvolenou, u které také začal bydlet. „I když tak napůl. Chvíli jsem u ní a chvíli doma,“ upřesňuje vše na pravou míru Vladimír Darida, plzeňský talent, který se začíná stávat důležitou součástí veleúspěšného týmu Viktorky.