Má přes sto startů v Premier League a ještě více ve druhé nejvyšší anglické soutěži. A teď chce pomoci Viktorce v boji o titul a do pohárové Evropy. „Chci tady uspět,“ má jasno útočník Matěj Vydra. Rozhovor s ním jste si poprvé mohli přečíst v našem magazínu Viktorián, jenž byl k zakoupení na zápase s Budějovicemi.

Matěji, kde jsi vlastně poprvé kopnul do míče?
„V Chotěboři na sídlišti. Kopal jsem si o zeď a byly mi asi čtyři roky. Pak mě jednou táta kamaráda vzal s ním na trénink a už jsem u fotbalu zůstal.“

První zlom v kariéře ale nastal přesunem do Jihlavy.
„V jedenácti letech. A poprvé jsme se tam začali potkávat s Kopim (Jan Kopic) a Klímičem (Jan Kliment), s nímž jsem byl v jednom týmu vlastně celé žáky. Kopi byl o dva roky starší, s tím jsme se sešli až v dorostu.“

Byl tenkrát někdo z vás tří už rozdílovým hráčem?
„Těžko se mi to říká, ale byl jsem to já (směje se). Ne nadarmo jsem se už v šestnácti dostal do áčka mezi chlapy. Byl to pro mě obrovský skok z vlastně dětského do dospělého fotbalu. Připadal jsem si trochu divně, nezkušeně, ale hned při prvním startu se mi podařilo vstřelit gól ve druhé lize, to mi pomohlo.“

Napadlo tě tenkrát, že se ještě jednou sejdete v jednom týmu?
„To ani náhodou. Ale vyšlo to dobře a jsem rád, že si spolu teď můžeme zase zahrát.“

A tvé místo bylo vždycky v útoku?
„Jasně! Bavilo mě dávat góly a zůstalo mi to doteď.“

Jaké jsi měl fotbalové vzory a sny?
„Z týmu to byl určitě Real Madrid a k tomu anglická liga. Bylo pro mě snem si jednou v Anglii zahrát, což se mi splnilo na dlouhých deset let.“

Co tě na anglickém fotbale nejvíce imponovalo?
„Prakticky všechno, co se okolo fotbalu děje, jak ho tam prožívají. Třeba Super Sunday (pravidelný nedělní pořad televize Sky Sports), kdy v jednu po obědě začnou experti rozebírat s bývalými hráči vše okolo týmů, program běží třeba do sedmi večer a všichni tím neuvěřitelně žijí a sledují to. Nebo specifické transfer windows (konec přestupního okna), od rána do půlnoci jsou reportéři před tréninkovými centry a koukají se dovnitř do aut, kdo zrovna přijíždí. Fanoušci, zázemí, stadiony. Je to náročná liga, ale ne nadarmo je nejlepší ligou světa.“

Týkal se přestup v posledních minutách před půlnocí někdy i tebe osobně?
„V Deadline day jsem nikdy nebyl. Vždycky jsem přestoupil včas (směje se).“

Nastupoval jsi za Watford, Burnley, WBA či Reading. Jdou tato angažmá nějak porovnat?
„Začínal jsem ve Watfordu, kde to bylo takové malé a rodinné. První sezona byla dost chaotická, s novým majitelem přišlo patnáct nových hráčů ke stávajícím dvaceti. Muselo se to seskládat, ale nakonec jsme málem postoupili do Premier League! Zastavila nás až prohra ve finálovém zápase ve Wembley.“

V semifinále jsi byl hrdinou a šlo o zápas, který je dodnes popisován jako jeden z nejbláznivějších v historii.
„Dal jsem první dva góly, ale hrdinou byl nakonec Troy Deeney (směje se). Vedli jsme 2:1 a utkání směřovalo do prodloužení. V devadesáté třetí minutě rozhodčí pískl vymyšlenou penaltu pro hosty. Kdyby proměnili, šli by do finále, ale Almunia nadvakrát zázračně chytil a my jsme naopak hned z brejku dali na 3:1 a zajistili si postup do Wembley. Fanoušci vtrhli na hřiště, museli je pak vracet zpátky na tribuny. Absolutní šílenství a euforie, větší jsem asi nikde nezažil. Škoda, že jsme pak finále nezvládli, ale asi jsme si vybrali štěstí už kolo před tím...“

A ty jsi byl navíc vyhlášen nejlepším hráčem sezony.
„Je to tak, bohužel na postup jsme tenkrát nedosáhli.“

Na svém kontě máš přes stovku startů v Premier League. Kde to pro tebe bylo největším svátkem si zahrát?
„Nejlepší atmosféra je asi na Manchesteru United a na Liverpoolu. Tam fanoušci při nástupu zpívají jejich hymnu You‘ll Never Walk Alone. A dokud nedozpívají, nemůže rozhodčí písknout do píšťalky. Silný zážitek a hodně zajímavý. Hůř se mi vzpomíná na Manchester City, s nímž mám bilanci asi tak 0:25, tam jsme dostali vždycky bůra. Proti nim je nejhorší hrát.“

Život na Ostrovech ti seděl?
„Nemusím úplná vedra, takže mi to vyhovovalo. Ale když vám týden prší, taky to není žádný med. Ale byl jsem tam deset let.“

Takže až poneseš do viktoriánské kabiny snídani, bude v anglickém stylu?
„Ta se většinou nosí za nějaké prohřešky, pozdní příchody. Doufám, že tedy nebudu muset nosit nic (směje se). A taky úplně nevím, jak by se trenéři dívali na všechny ty klobásky, fazole, toasty.“

Když jsi přemýšlel nad nabídkou z Viktorky, co rozhodlo?
„Strašně důležité bylo zázemí, jakým klub disponuje. Je na špičkové úrovni a věděl jsem, že tady budou výborné podmínky. Pak samozřejmě koukáš na trenéra a já Michala Bílka velmi dobře znám. A taky fanoušci, které jsem poznal, když jsem sem během podzimu jezdil na zápasy.“

Líbila se ti atmosféra?
„Bylo to hezký! Já vím, že je to klišé, ale oni fakt jsou dvanáctým hráčem. V Anglii padá hodně gólů v posledních minutách a nastaveních, kdy i fanoušci hodně bouří a jsou pro tým důležití. A tady v Plzni byl plný dům, což je skvělé, mám to rád. A nejen při Lize mistrů, byl jsem se podívat i na ligových zápasech.“

Jak jsi zapadl do kabiny?
„Dobrá kabina má určitě z několika procent vliv na fotbal. Je důležité, aby fungovala a musím říct, že partu máme skvělou. Po trénincích často chodíme společně na kafe, což se v cizině moc neděje, tam je to takový individuální sport v kolektivním a po tréninku člověk sedne do auta a jede domů.“

Jaký cíl máš pro jaro v hlavě?
„Přišel jsem do Viktorky s tím, že chci na konci sezony zvednout nad hlavu trofej pro mistra ligy. To je cíl. A taky mš lákají evropské poháry.“

Je to paradox, ale zatím sis nikdy nezahrál základní skupinu.
„Pouze dvakrát předkola. V dresu Udinese mám pár minut a jeden gól, to samé v Evropské lize v dresu Burnley. Takže i tohle je velké lákadlo, které bych s týmem rád zažil.“

Jak vlastně mimo fotbal relaxuješ?
„Malá přijde ze školky a celé odpoledne mi skáče po krku. Občas si s Kopim a Klímičem dáme Call of Duty. Občas nějaký seriál. Ale raději s rodinou odpočívám, je dobré, když člověk může trochu vypnout od fotbalu.“