Patří k nejlepším českým fotbalistům historie. Vynikal přehledem, tvrdou střelou a obrovskou fyzickou kondicí. Poctivý dříč to díky své zarputilosti dotáhl až na samý vrchol, když se v roce 2003 stal jako druhý Čech v historii držitelem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Dosáhl spousty dalších individuálních a kolektivních úspěchů, má například stříbro a bronz z mistrovství Evropy .

S fotbalem jste začínal na škvárovém hřišti ve Skalné u Chebu. Učaroval vám fotbal od první chvíle?
Ano. Byl to u nás na vesnici jediný sport, který jsme mohli od mala hrát. Táta také hrával za Skalnou, bral mě na tréninky a my jsme s klukama hráli fotbal na louce. 

Zásadní na začátku vaší kariéry bylo setkání s legendárním mládežnickým trenérem Josefem Žaloudkem. Jak se o vás dozvěděl?
Josef Schveinert, otec mého kamaráda a spoluhráče ze Skalné Radka Schveinerta, se znal s panem Žaloudkem a řekl mu, že ve Skalné je malý fotbalista, který by mohl jednou zajímat Plzeň. 

Kdy a kde jste se s trenérem Žaloudkem setkali a jak na vás zapůsobil?
Pan Žaloudek pak zanedlouho za mnou do Skalné přijel společně se sekretářem mládeže Škody Plzeň panem Kořínkem. Působil zvláštním dojmem, na první pohled velice přísně. Kdo ho znal, ví, že byl dost svérázný, byl to hodně tvrdý, náročný trenér. S postupem času, když jsem ho více poznal, zjistil jsem, že je to jediná správná cesta k tomu, jak ve fotbale něco dokázat.

Čeho jste si na něm nejvíce vážil?
Kromě toho, že byl k nám mladým fotbalistům velice tvrdý, vyzařovala z něj i dobrota. Když zjistil, že dáváte fotbalu všechno, byl za to vděčný a byla s ním i legrace. Byl naprosto oddaný fotbalu, tvrdý k ostatním, ale také sám k sobě. Fotbalu obětoval i svůj osobní život, nikdy se neoženil. Neustále něco vymýšlel, přinášel do tréninku stále nové věci, svým způsobem předběhl dobu. Když mi bylo třináct čtrnáct let, už tehdy nás učil věci, se kterými jsem se například později setkal v Itálii. Když chcete mít úspěchy, nemůžete to dělat jinak. 

Jak vzpomínáte na dorostenecká léta strávená v Plzni?
Tehdy nebyly kategorie mladší a starší dorost. Začínal jsem v C dorostu a už tenkrát si mě pan Žaloudek bral někdy do áčka, abych si zahrál s většími a zkušenějšími kluky a otrkal se. Pro mě to byla obrovská škola a mohu říci, že i v mládeži Juventusu dnes jdeme stejnou cestou. Když se objeví šikovný talentovaný chlapec, necháváme ho hrát za starší kategorii, aby neustrnul. Tohle mu dá daleko více, je to pro ně další motivace, pozná, že si může před sebe stavět vyšší cíle. 
 
Byl jste známý tím, že jste na hřišti zůstával i po tréninku a přidával jste si. Co na to říkali spoluhráči?
Přiznám se, že už jsem to ani nevnímal. Mě to naučil v raném věku pan Žaloudek. Bydlel jsem přes týden u něj v Nýřanech a společně se spoluhráčem Radkem Havlem, který byl také z Nýřan, jsme do Plzně přijížděli prvním vlakem. Trénovali jsme ještě před začátkem školy a končili až na večer. Tohle ve mně už zůstalo, poznal jsem, že jedině s takovým přístupem se pak mohu měřit s hráči evropské a světové úrovně. 

V sedmnácti letech jste dostal šanci zahrát si v plzeňském dresu druhou ligu. Vybavíte si první zápas za A tým Škody Plzeň?
Na ten zápas si dobře vzpomínám. Bylo to ve druhé lize proti Xaverovu, a jestli si dobře pamatuji, vyhráli jsme tenkrát 5:0 a já dal gól. Tenkrát platilo v českém fotbale nařízení, že v sestavě druholigových týmů musel hrát povinně mladý hráč do 21 let. Podle mne to byla skvělá věc, která by se možná mohla vrátit. 
 
První šanci mezi dospělými vám dal tehdejší trenér Škody Plzeň Jiří Lopata. Vzpomenete si na to, co vám před prvním zápasem řekl?
Trenér Lopata byl v mé kariéře další velmi důležitý člověk. Když jsem přišel jako mladý kluk do áčka Škodovky, řekl mi tvrdě a na rovinu, že mě tady nikdo za ručičku vodit nebude, že si všechno musím vybojovat sám a ukázat, že umím hrát fotbal. Musím říci, že to na mě hodně zapůsobilo, a jeho slova si pamatuji dodnes.

Z Plzně jste odešel na vojnu do Dukly Praha. Co vám dva roky v Dukle daly?
Odchod do Dukly ve svých devatenácti letech považuji za další zlomový bod ve své kariéře. V Dukle tehdy nebylo pro mladého kluka možné okamžitě nastoupit do základní sestavy a ani já nebyl výjimkou. Trénoval jsem s áčkem pražské Dukly, ale hrával jsem třetí ligu za Duklu Tábor. Bral jsem to normálně, jako motivaci k tomu, abych na sobě dál tvrdě pracoval a dostal se do prvního mužstva Dukly. To se mně po čase povedlo, šanci mi dal trenér Jelínek. Vsadil na mě a já už v mužstvu zůstal.

Další významný krok ve vaší kariéře byl přestup do Sparty, kde jste na začátku svého působení dvakrát po sobě získal dva mistrovské tituly, dostal jste se do reprezentace. Byly pro vás tyto úspěchy potvrzením toho, že dřina, tvrdá práce a sebeodříkání přináší ovoce?
Je pravda, že jsem dělal fotbal maximálně, dával jsem mu úplně všechno a časem se mně to začalo postupně vracet. Dostal jsem se do Sparty, kam si mě vytáhli tehdejší manažer Zdeněk Nehoda a trenér Dušan Uhrin. Samozřejmě se mi nevyhnuly ze začátku těžkosti, nějaký čas trvalo, než jsem se propracoval do základní sestavy. Začal jsem postupně poznávat, že ta dřina není marná.

V červnu 1994 jste si poprvé zahrál za národní mužstvo proti Irsku. Jak vám bylo, když se si poprvé přetáhl přes hlavu reprezentační dres A týmu?
Na to utkání vzpomínám moc rád, i když to bylo z mé strany strašné dílo (směje se). Trenér Uhrin mě poslal na hřiště na poslední tři minuty, kdy jsem vystřídal svůj idol Jirku Němce. Bylo to super, vlítl jsem na hřiště, ztratil balon a soupeř z protiútoku nastřelil tyč. Zápas jsme sice vyhráli, ale Dušan Uhrin se chytal za hlavu. Byl jsem ze svého prvního startu v nároďáku tak vyděšený, že jsem byl nakonec rád, že to moje první účinkování na hřišti v národním mužstvu trvalo jen pár minut.

Největším úspěchem v reprezentaci byl zisk stříbrných medailí na ME v Anglii. Bylo to dané i tím, že se tehdy v národním mužstvu sešla výjimečná generace?
To musím potvrdit, byla to opravdu výjimečná generace hráčů navíc s výborným trenérem, velmi dobrým psychologem, který na nás skvěle působil. Byli jsme stmelená parta, s řadou vynikajících hráčů. My mladí, já, Karel Poborský, Patrik Berger, Láďa Šmicer, Radek Bejbl jsme začínali, kolem nás byli zkušení hráči jako Pavel Kuka, Jirka Němec, Míra Kadlec. Mužstvo bylo ideálně složené a rok 1996 nám vyšel opravdu skvěle. 

Pro vás i další spoluhráče to byl odrazový můstek k působení v zahraničí, vy jste zamířil do Lazia Řím. Jak složité to pro vás bylo, když jste se ocitl najednou v cizí zemi?
Přestup do Lazia byl dalším posunem v mé kariéře. Zjistil jsem, že se musím ještě více zlepšit, abych mohl hrát v evropském klubu, jakým bylo Lazio. Měl jsem velké štěstí, že jsem tam potkal trenéra Zemana, který mi ukázal takovou cestu, abych se dokázal v zahraničí prosadit. Od té doby jsem věděl jak se připravit, jak hrát. Dostal jsem od něj šanci a snažil se neustále zlepšovat. Mojí výhodu bylo, že ani v Laziu mě neopustilo to mé přidávání si v tréninku a řekl bych až maniakální zlepšování hráčských dovedností. 

Co vám dávalo sílu poprat se o místo s velkou konkurencí v mužstvu?
Poznal jsem, že v Laziu jsou lepší fotbalisté, než jsem byl já, ale chtěl jsem se jim za každou cenu vyrovnat, a to mě hnalo dopředu. A také jsem nechtěl zklamat trenéra Zemana, který mi dal důvěru. Nechtěl jsem být průměrným hráčem, chtěl jsem být mezi těmi nejlepšími a tahle motivace mě provázela i později v Juventusu.

Fanoušci Lazia vás milovali. Jak těžké pro vás bylo opustit Řím a přestoupit do Juventusu?
Nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Lazio ale bylo v těžké ekonomické situaci a můj přestup do Juventusu byl pro Lazio velmi dobrý obchod. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem myslel i sám na sebe. V Laziu jsem měl svoji pozici, ale já se chtěl prosadit ve světovém klubu, což Juventus je. Byl to poslední krok v mé kariéře, který jsem chtěl udělat. Dnes mohu říci, že se mi to povedlo, a jsem rád, že jsem ten krok udělal.

Nebyla tam z vaší strany i určitá zvědavost, jestli máte na to, abyste se v takovém klubu prosadil nebo se dokonce stal i jeho klíčovým hráčem?
Přesně tak. Velkou roli v mém rozhodování tehdy sehrál můj manažer Mino Raiola, který mi řekl: Chceš se spokojit s tím, jak dobrý jsi teď, nebo chceš patřit k nejlepším na světě? Nasadil mi brouka do hlavy a já se rozhodl poměřit se s nejlepšími hráči světa. Nechtěl jsem si někdy v budoucnu vyčítat, že jsem té šance nevyužil. Jsem rád, že jsem se tenkrát tak rozhodl a došel až na samotný vrchol. 

V Juventusu jste prožil další velké úspěchy, nádherné chvíle, ale i horší časy po nuceném sestupu do Serie B. Vy jste tehdy i přes lákavé nabídky Juventus neopustil a pomohl mu zpět do Serie A. Bylo to proto, že Juventus se pro vás stal srdeční záležitostí?
Já jsem od Juventusu dostal šanci hrát za světový klub a hrát proti těm nejlepším mužstvům na světě. Nechtělo se mi utíkat v době, kdy se klub dostal do těžké situace, a chtěl jsem mu to vrátit. Zůstal jsem a bylo to správné rozhodnutí, které bylo oceněno nejen klubem, ale především fanoušky, což mě potěšilo nejvíce. Především pro ně se fotbal dělá, oni jsou jeho motorem. 
 
Jaké je vaše současné pozice v klubu, jaký je vᚠhlavní úkol?
Začal jsem jako poradce prezidenta klubu, což byla pohodová záležitost. Teď se moje práce poněkud rozrostla, jsem na hřišti každý den. Starám se o první mužstvo společně se sportovním ředitelem a mám na starost i všechny mládežnické celky. Práce mám nad hlavu, ale budu upřímný: Baví mě to a naplňuje.

Nestýská se vám po kariéře hráče?
Přechod ze hřiště do realizačního týmu je přesun na druhou stranu a nějaký čas mi trvalo, než jsem si zvykl. Je to obrácené myšlení, než jak uvažuje hráč. Jako funkcionář musíte myslet mnohem více na ty ostatní než sám na sebe. Občas se ještě přistihnu, že přemýšlím jako hráč, což bych neměl (směje se), ale už si zvykám.

Jak si udržujete fyzickou kondici?
Je to čím dál t잚í (směje se). Já vždycky rád běhal a v tom pokračuji, ale mám čím dál méně času. Dříve jsem trénoval i čtyřikrát pětkrát v týdnu, dnes už jen třikrát, z toho jednou je to fotbal na takové té udržovací úrovni. Už to není o tréninku, je to spíše údržba těla. 

A co vaše účast na maratonu?
Chtěl jsem si s partou kamarádů zkusit, co to obnáší zaběhnout maraton a půlmaraton a jaká je to dřina. Docela mě to naplňovalo a zároveň i potěšilo, protože ne vždycky se proběhnete historickou Prahou, když tam nejezdí auta. 

Vy a Josef Masopust jste jedinými Čechy, kteří dokázali získat Zlatý míč. Jak se na tem obrovský úspěch s odstupem času díváte?
Já jsem typ, který se do minulosti moc nevrací, spíše koukám na to, co by se ještě dalo udělat a zlepšit v mé současné práci. Samozřejmě kamkoliv přijdu, tam mně Zlatý míč předhazují. Je to velké ocenění, mně se to povedlo, ale k tomu je především třeba mít skvělé spoluhráče a ty já měl jak v Juventusu, tak v národním mužstvu. Velký kus Zlatého míče patří i mým spoluhráčům.

Když jste hrál v Plzni, byla ve druhé lize. Dnes má Viktoria dva tituly, dvakrát si zahrála v Lize mistrů a společně se Spartou jsou nejlepšími kluby v zemi. Co podle vás stojí za vzestupem Viktorie?
V Plzni se udělal fantastický kus práce. Já byl tehdy v úplně jiné Viktorce, než je ta současná, která dnes patří mezi naše nejlepší kluby. Je to velká zásluha vedení klubu, které to vzalo do ruky a šlo správnou cestou. A je tu také práce s mládeží – pokud je kvalitní, tak se vám to vrátí. A v tom je podle mne Viktorka silná. 

Co poradíte mladým fotbalistům, kteří se chtějí vydat vaší cestou?
Musí mít především rádi fotbal, dělat ho od rána do večera a nerozptylovat se jinými věcmi. Také se nesmí nechat odradit dílčími neúspěchy. I já ve své kariéře prožíval těžké chvíle, ale nenechal jsem se zlomit. Nikdy mě nenapadlo, že bych to vzdal a fotbalu nechal. 

Co si myslíte o odchodu mladých českých fotbalistů do zahraničí v raném věku?
Myslím si, že je do určité míry jedno, jestli půjde cestou v Čechách nebo v Itálii či v Německu. Samozřejmě, že když se rozhodne jít ven, musí počítat s tím, že přijdou těžkosti. Musí být lepší než ostatní, protože pořád tam na něj budou koukat jako na cizince, musí také zvládnout jazyk. Přiznám se, že jsem to dříve viděl jako problém, když mladí kluci odcházeli z Čech brzy do zahraničí, ale teď už to tak nevidím. Vždycky v první řadě záleží na tom chlapci, jak se k fotbalu postaví, a doma či venku.

Uvidíme vás někdy brzy na fotbale v Plzni, případně na memoriálu Josefa Žaloudka?
Na fotbale v Plzni už jsem byl a samozřejmě sleduji i memoriál Josefa Žaloudka, jednou jsem se ho i zúčastnil. Povinností ale přibylo a je čím dál t잚í se uvolnit. Určitě ještě rád někdy do Plzně přijedu, když mi to dovolí čas. A když mi samozřejmě dá volno prezident Juventusu (směje se).


PAVEL NEDVĚD
Narozen:
30. srpna 1972 v Chebu. Absolvent SPŠ stavební v Plzni, ženatý, s manželkou Ivanou má dceru Ivanu a syna Pavla
Kariéra: Tatran Skalná (1977–85), RH Cheb (1985–86) Škoda Plzeň (1986–91), Dukla Praha (1991–92), Sparta Praha (1992-96), Lazio Řím (1996-20001), Juventus Turín (2001-20009).
Úspěchy: držitel Zlatého míče 2003, stříbro EURO 1996, bronz EURO 2004, mistr československé ligy 1992/93, mistr české ligy 1993/94, 1994/95, vítěz Poháru ČMFS 1996, vítěz italské Serie A 1999/2000, 2001/02, 2002/03, 2004/05, vítěz Poháru vítězů pohárů 1998/99, vítěz evropského superpoháru 1999, vítěz italského poháru 1997/98, 1999/2000, vítěz italského superpoháru 1998, 2000, 2002, 2003, fotbalista roku ČR 1998, 2000, 2003, 2004, vítěz ankety Golden Foot 2004.