Patří k nejlepím českým fotbalistům historie. Vynikal přehledem, tvrdou střelou a obrovskou fyzickou kondicí. Poctivý dříč to díky své zarputilosti dotáhl a na samý vrchol, kdy se v roce 2003 stal jako druhý Čech v historii dritelem Zlatého míče pro nejlepího fotbalistu Evropy. Dosáhl spousty dalích individuálních a kolektivních úspěchů, má například stříbro a bronz z mistrovství Evropy .
S fotbalem jste začínal na kvárovém hřiti ve Skalné u Chebu. Učaroval vám fotbal od první chvíle?Ano. Byl to u nás na vesnici jediný sport, který jsme mohli od mala hrát. Táta také hrával za Skalnou, bral mě na tréninky a my jsme s klukama hráli fotbal na louce.
Zásadní na začátku vaí kariéry bylo setkání s legendárním mládenickým trenérem Josefem aloudkem. Jak se o vás dozvěděl?
Josef Schveinert, otec mého kamaráda a spoluhráče ze Skalné Radka Schveinerta, se znal s panem aloudkem a řekl mu, e ve Skalné je malý fotbalista, který by mohl jednou zajímat Plzeň.
Kdy a kde jste se s trenérem aloudkem setkali a jak na vás zapůsobil?
Pan aloudek pak zanedlouho za mnou do Skalné přijel společně se sekretářem mládee kody Plzeň panem Kořínkem. Působil zvlátním dojmem, na první pohled velice přísně. Kdo ho znal, ví, e byl dost svérázný, byl to hodně tvrdý, náročný trenér. S postupem času, kdy jsem ho více poznal, zjistil jsem, e je to jediná správná cesta k tomu, jak ve fotbale něco dokázat.
Čeho jste si na něm nejvíce váil?
Kromě toho, e byl k nám mladým fotbalistům velice tvrdý, vyzařovala z něj i dobrota. Kdy zjistil, e dáváte fotbalu vechno, byl za to vděčný a byla s ním i legrace. Byl naprosto oddaný fotbalu, tvrdý k ostatním, ale také sám k sobě. Fotbalu obětoval i svůj osobní ivot, nikdy se neoenil. Neustále něco vymýlel, přináel do tréninku stále nové věci, svým způsobem předběhl dobu. Kdy mi bylo třináct čtrnáct let, u tehdy nás učil věci, se kterými jsem se například později setkal v Itálii. Kdy chcete mít úspěchy, nemůete to dělat jinak.
Jak vzpomínáte na dorostenecká léta strávená v Plzni?
Tehdy nebyly kategorie mladí a starí dorost. Začínal jsem v C dorostu a u tenkrát si mě pan aloudek bral někdy do áčka, abych si zahrál s větími a zkuenějími kluky a otrkal se. Pro mě to byla obrovská kola a mohu říci, e i v mládei Juventusu dnes jdeme stejnou cestou. Kdy se objeví ikovný talentovaný chlapec, necháváme ho hrát za starí kategorii, aby neustrnul. Tohle mu dá daleko více, je to pro ně dalí motivace, pozná, e si můe před sebe stavět vyí cíle.
Byl jste známý tím, e jste na hřiti zůstával i po tréninku a přidával jste si. Co na to říkali spoluhráči?
Přiznám se, e u jsem to ani nevnímal. Mě to naučil v raném věku pan aloudek. Bydlel jsem přes týden u něj v Nýřanech a společně se spoluhráčem Radkem Havlem, který byl také z Nýřan, jsme do Plzně přijíděli prvním vlakem. Trénovali jsme jetě před začátkem koly a končili a na večer. Tohle ve mně u zůstalo, poznal jsem, e jedině s takovým přístupem se pak mohu měřit s hráči evropské a světové úrovně.
V sedmnácti letech jste dostal anci zahrát si v plzeňském dresu druhou ligu. Vybavíte si první zápas za A tým kody Plzeň?
Na ten zápas si dobře vzpomínám. Bylo to ve druhé lize proti Xaverovu, a jestli si dobře pamatuji, vyhráli jsme tenkrát 5:0 a já dal gól. Tenkrát platilo v českém fotbale nařízení, e v sestavě druholigových týmů musel hrát povinně mladý hráč do 21 let. Podle mne to byla skvělá věc, která by se moná mohla vrátit.
První anci mezi dospělými vám dal tehdejí trenér kody Plzeň Jiří Lopata. Vzpomenete si na to, co vám před prvním zápasem řekl?
Trenér Lopata byl v mé kariéře dalí velmi důleitý člověk. Kdy jsem přiel jako mladý kluk do áčka kodovky, řekl mi tvrdě a na rovinu, e mě tady nikdo za ručičku vodit nebude, e si vechno musím vybojovat sám a ukázat, e umím hrát fotbal. Musím říci, e to na mě hodně zapůsobilo, a jeho slova si pamatuji dodnes.
Z Plzně jste odeel na vojnu do Dukly Praha. Co vám dva roky v Dukle daly?
Odchod do Dukly ve svých devatenácti letech povauji za dalí zlomový bod ve své kariéře. V Dukle tehdy nebylo pro mladého kluka moné okamitě nastoupit do základní sestavy a ani já nebyl výjimkou. Trénoval jsem s áčkem praské Dukly, ale hrával jsem třetí ligu za Duklu Tábor. Bral jsem to normálně, jako motivaci k tomu, abych na sobě dál tvrdě pracoval a dostal se do prvního mustva Dukly. To se mně po čase povedlo, anci mi dal trenér Jelínek. Vsadil na mě a já u v mustvu zůstal.
Dalí významný krok ve vaí kariéře byl přestup do Sparty, kde jste na začátku svého působení dvakrát po sobě získal dva mistrovské tituly, dostal jste se do reprezentace. Byly pro vás tyto úspěchy potvrzením toho, e dřina, tvrdá práce a sebeodříkání přináí ovoce?
Je pravda, e jsem dělal fotbal maximálně, dával jsem mu úplně vechno a časem se mně to začalo postupně vracet. Dostal jsem se do Sparty, kam si mě vytáhli tehdejí manaer Zdeněk Nehoda a trenér Duan Uhrin. Samozřejmě se mi nevyhnuly ze začátku těkosti, nějaký čas trvalo, ne jsem se propracoval do základní sestavy. Začal jsem postupně poznávat, e ta dřina není marná.
V červnu 1994 jste si poprvé zahrál za národní mustvo proti Irsku. Jak vám bylo, kdy se si poprvé přetáhl přes hlavu reprezentační dres A týmu?
Na to utkání vzpomínám moc rád, i kdy to bylo z mé strany strané dílo (směje se). Trenér Uhrin mě poslal na hřitě na poslední tři minuty, kdy jsem vystřídal svůj idol Jirku Němce. Bylo to super, vlítl jsem na hřitě, ztratil balon a soupeř z protiútoku nastřelil tyč. Zápas jsme sice vyhráli, ale Duan Uhrin se chytal za hlavu. Byl jsem ze svého prvního startu v nároďáku tak vyděený, e jsem byl nakonec rád, e to moje první účinkování na hřiti v národním mustvu trvalo jen pár minut.
Největím úspěchem v reprezentaci byl zisk stříbrných medailí na ME v Anglii. Bylo to dané i tím, e se tehdy v národním mustvu sela výjimečná generace?
To musím potvrdit, byla to opravdu výjimečná generace hráčů navíc s výborným trenérem, velmi dobrým psychologem, který na nás skvěle působil. Byli jsme stmelená parta, s řadou vynikajících hráčů. My mladí, já, Karel Poborský, Patrik Berger, Láďa micer, Radek Bejbl jsme začínali, kolem nás byli zkuení hráči jako Pavel Kuka, Jirka Němec, Míra Kadlec. Mustvo bylo ideálně sloené a rok 1996 nám vyel opravdu skvěle.
Pro vás i dalí spoluhráče to byl odrazový můstek k působení v zahraničí, vy jste zamířil do Lazia Řím. Jak sloité to pro vás bylo, kdy jste se ocitl najednou v cizí zemi?
Přestup do Lazia byl dalím posunem v mé kariéře. Zjistil jsem, e se musím jetě více zlepit, abych mohl hrát v evropském klubu, jakým bylo Lazio. Měl jsem velké těstí, e jsem tam potkal trenéra Zemana, který mi ukázal takovou cestu, abych se dokázal v zahraničí prosadit. Od té doby jsem věděl jak se připravit, jak hrát. Dostal jsem od něj anci a snail se neustále zlepovat. Mojí výhodu bylo, e ani v Laziu mě neopustilo to mé přidávání si v tréninku a řekl bych a maniakální zlepování hráčských dovedností.
Co vám dávalo sílu poprat se o místo s velkou konkurencí v mustvu?
Poznal jsem, e v Laziu jsou lepí fotbalisté, ne jsem byl já, ale chtěl jsem se jim za kadou cenu vyrovnat, a to mě hnalo dopředu. A také jsem nechtěl zklamat trenéra Zemana, který mi dal důvěru. Nechtěl jsem být průměrným hráčem, chtěl jsem být mezi těmi nejlepími a tahle motivace mě provázela i později v Juventusu.
Fanouci Lazia vás milovali. Jak těké pro vás bylo opustit Řím a přestoupit do Juventusu?
Nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Lazio ale bylo v těké ekonomické situaci a můj přestup do Juventusu byl pro Lazio velmi dobrý obchod. Na druhou stranu musím přiznat, e jsem myslel i sám na sebe. V Laziu jsem měl svoji pozici, ale já se chtěl prosadit ve světovém klubu, co Juventus je. Byl to poslední krok v mé kariéře, který jsem chtěl udělat. Dnes mohu říci, e se mi to povedlo, a jsem rád, e jsem ten krok udělal.
Nebyla tam z vaí strany i určitá zvědavost, jestli máte na to, abyste se v takovém klubu prosadil nebo se dokonce stal i jeho klíčovým hráčem?
Přesně tak. Velkou roli v mém rozhodování tehdy sehrál můj manaer Mino Raiola, který mi řekl: Chce se spokojit s tím, jak dobrý jsi teď, nebo chce patřit k nejlepím na světě? Nasadil mi brouka do hlavy a já se rozhodl poměřit se s nejlepími hráči světa. Nechtěl jsem si někdy v budoucnu vyčítat, e jsem té ance nevyuil. Jsem rád, e jsem se tenkrát tak rozhodl a doel a na samotný vrchol.
V Juventusu jste proil dalí velké úspěchy, nádherné chvíle, ale i horí časy po nuceném sestupu do Serie B. Vy jste tehdy i přes lákavé nabídky Juventus neopustil a pomohl mu zpět do Serie A. Bylo to proto, e Juventus se pro vás stal srdeční záleitostí?
Já jsem od Juventusu dostal anci hrát za světový klub a hrát proti těm nejlepím mustvům na světě. Nechtělo se mi utíkat v době, kdy se klub dostal do těké situace, a chtěl jsem mu to vrátit. Zůstal jsem a bylo to správné rozhodnutí, které bylo oceněno nejen klubem, ale předevím fanouky, co mě potěilo nejvíce. Předevím pro ně se fotbal dělá, oni jsou jeho motorem.
Jaké je vae současné pozice v klubu, jaký je vá hlavní úkol?
Začal jsem jako poradce prezidenta klubu, co byla pohodová záleitost. Teď se moje práce poněkud rozrostla, jsem na hřiti kadý den. Starám se o první mustvo společně se sportovním ředitelem a mám na starost i vechny mládenické celky. Práce mám nad hlavu, ale budu upřímný: Baví mě to a naplňuje.
Nestýská se vám po kariéře hráče?
Přechod ze hřitě do realizačního týmu je přesun na druhou stranu a nějaký čas mi trvalo, ne jsem si zvykl. Je to obrácené mylení, ne jak uvauje hráč. Jako funkcionář musíte myslet mnohem více na ty ostatní ne sám na sebe. Občas se jetě přistihnu, e přemýlím jako hráč, co bych neměl (směje se), ale u si zvykám.
Jak si udrujete fyzickou kondici?
Je to čím dál těí (směje se). Já vdycky rád běhal a v tom pokračuji, ale mám čím dál méně času. Dříve jsem trénoval i čtyřikrát pětkrát v týdnu, dnes u jen třikrát, z toho jednou je to fotbal na takové té udrovací úrovni. U to není o tréninku, je to spíe údrba těla.
A co vae účast na maratonu?
Chtěl jsem si s partou kamarádů zkusit, co to obnáí zaběhnout maraton a půlmaraton a jaká je to dřina. Docela mě to naplňovalo a zároveň i potěilo, protoe ne vdycky se proběhnete historickou Prahou, kdy tam nejezdí auta.
Vy a Josef Masopust jste jedinými Čechy, kteří dokázali získat Zlatý míč. Jak se na tem obrovský úspěch s odstupem času díváte?
Já jsem typ, který se do minulosti moc nevrací, spíe koukám na to, co by se jetě dalo udělat a zlepit v mé současné práci. Samozřejmě kamkoliv přijdu, tam mně Zlatý míč předhazují. Je to velké ocenění, mně se to povedlo, ale k tomu je předevím třeba mít skvělé spoluhráče a ty já měl jak v Juventusu, tak v národním mustvu. Velký kus Zlatého míče patří i mým spoluhráčům.
Kdy jste hrál v Plzni, byla ve druhé lize. Dnes má Viktoria dva tituly, dvakrát si zahrála v Lize mistrů a společně se Spartou jsou nejlepími kluby v zemi. Co podle vás stojí za vzestupem Viktorie?
V Plzni se udělal fantastický kus práce. Já byl tehdy v úplně jiné Viktorce, ne je ta současná, která dnes patří mezi nae nejlepí kluby. Je to velká zásluha vedení klubu, které to vzalo do ruky a lo správnou cestou. A je tu také práce s mládeí pokud je kvalitní, tak se vám to vrátí. A v tom je podle mne Viktorka silná.
Co poradíte mladým fotbalistům, kteří se chtějí vydat vaí cestou?
Musí mít předevím rádi fotbal, dělat ho od rána do večera a nerozptylovat se jinými věcmi. Také se nesmí nechat odradit dílčími neúspěchy. I já ve své kariéře proíval těké chvíle, ale nenechal jsem se zlomit. Nikdy mě nenapadlo, e bych to vzdal a fotbalu nechal.
Co si myslíte o odchodu mladých českých fotbalistů do zahraničí v raném věku?
Myslím si, e je do určité míry jedno, jestli půjde cestou v Čechách nebo v Itálii či v Německu. Samozřejmě, e kdy se rozhodne jít ven, musí počítat s tím, e přijdou těkosti. Musí být lepí ne ostatní, protoe pořád tam na něj budou koukat jako na cizince, musí také zvládnout jazyk. Přiznám se, e jsem to dříve viděl jako problém, kdy mladí kluci odcházeli z Čech brzy do zahraničí, ale teď u to tak nevidím. Vdycky v první řadě záleí na tom chlapci, jak se k fotbalu postaví, a doma či venku.
Uvidíme vás někdy brzy na fotbale v Plzni, případně na memoriálu Josefa aloudka?
Na fotbale v Plzni u jsem byl a samozřejmě sleduji i memoriál Josefa aloudka, jednou jsem se ho i zúčastnil. Povinností ale přibylo a je čím dál těí se uvolnit. Určitě jetě rád někdy do Plzně přijedu, kdy mi to dovolí čas. A kdy mi samozřejmě dá volno prezident Juventusu (směje se).
PAVEL NEDVĚD
Narozen: 30. srpna 1972 v Chebu. Absolvent SP stavební v Plzni, enatý, s manelkou Ivanou má dceru Ivanu a syna Pavla
Kariéra: Tatran Skalná (197785), RH Cheb (198586) koda Plzeň (198691), Dukla Praha (199192), Sparta Praha (1992-96), Lazio Řím (1996-20001), Juventus Turín (2001-20009).
Úspěchy: dritel Zlatého míče 2003, stříbro EURO 1996, bronz EURO 2004, mistr československé ligy 1992/93, mistr české ligy 1993/94, 1994/95, vítěz Poháru ČMFS 1996, vítěz italské Serie A 1999/2000, 2001/02, 2002/03, 2004/05, vítěz Poháru vítězů pohárů 1998/99, vítěz evropského superpoháru 1999, vítěz italského poháru 1997/98, 1999/2000, vítěz italského superpoháru 1998, 2000, 2002, 2003, fotbalista roku ČR 1998, 2000, 2003, 2004, vítěz ankety Golden Foot 2004.